sobota 20. dubna 2013

Nizozemí - zajímavosti politického systému

- vznikla zde první burza a taky první burzovní krach (roku 1637)
- hlavní město je Amsterdam, ale hlava státu, vláda ani parlament zde nemají sídlo
- hlavou státu je královna Beatrix
- schvalování ústavních změn - nejdříve v každé z obou komor parlamentu musí změna ústavy získat 50 % + jeden hlas -> pokud získá tuto podporu, je parlament rozpuštěn a vyhlášeny nové volby -> po nich musí získat 2/3 většinou členů v každé z komor
- podle Ústavy je panovníkem vždy protestant (např. princezna Irena se svým sňatkem se španělským šlechticem Carlosem Hugem v roce 1964 vzdala za sebe i své potomky možnosti ujmout se kdykoli v budoucnu nizozemského trůnu z důvodu konverze ke katolictví)

- dlouhé sestavování vlády po volbách (klidně 100 až 200 dní)
- v poslední době dochází k rychlejšímu střídaní vlád a jejich pádům (zj. kvůli koaličním sporům), přesto ale platí, že kabinet vládne s mnohem větším konsensem parlamentních skupin, než je tomu v jiných zemích
- mocné poradní orgány - Státní rada (v jejím čele panovnice), Sociálně ekonomický výbor (SER), veřejnoprávní organizace
- vládu jmenuje vláda sama; jako kolektivní orgán vláda formálně neexistuje, jen jednotliví ministři
- vláda má pravomoc rozpustit parlament

- původně sociálně-náboženská segmentace společnosti - tzv. sloupy - dvě linie štěpení - konfesní (kalvinisté, katolíci, sekularizovaný blok) a třídní (liberální uskupení vyšších a socialistický blok nižších tříd) - s tím spojena nízká nebo téměř žádná fluktuace voličů

- členové Státní rady a soudci Nejvyššího soudu jsou sice jmenováni doživotně, v praxi však končí v 70 letech odchodem do důchodu
- výrazné pravomoci jednotlivých obcí - přičemž polovinu financí získávají přerozdělováním z centra podle počtu obyvatel a druhou polovinu z místních daní
- starosty vybírá z centra královna; jsou jmenováni na šest let a pokud se ke konci tohoto období neobjeví návrh na jiného starostu, je stávající prakticky automaticky potvrzen ve své funkci na další období

- podobně jako v Izraeli je i zde proporční volební systém vytvořen tak, že existuje pouze jeden volební obvod na celém území (a k poměrnému volebnímu systému se z dvoukolového většinového svého času přešlo na základě konsensuální dohody všech stran) - volič může měnit pořadí kandidátů na kandidátce své strany
- neexistuje spodní hranice pro vstup do dolní komory (takže i strany, které získají 1,3 %, se dostávají do parlamentu)
- kampaň si strany financují z vlastních zdrojů - od státu pouze tzv. nepřímé dotace - podpora činnosti stranických "výzkumných" ústavů, rozhlasového vysílání v době voleb atd.
- volební kampaň trvá 43 dní - od okamžiku, kdy jsou kandidáti nominováni
- existence politické strany Zelená levice (GroenLinks), která vznikla jako federace čtyř, původně samostatných, malých levicových stran: CPN - Komunistické strany Nizozemska, PSP - Pacifistické socialistické strany, PPR - Politické strany radikálů a EVP - Evangelické lidové strany

K poslechu vyspělá hudba z Maastrichtu:
http://www.youtube.com/watch?v=cO6EFEgPm5k

Zdroj:
Říchová, B.: Nizozemské království: od konsensuální demokracie k polarizovanému systému vládnutí. In: Říchová, B. a kol.: Západoevropské politické systémy. Praha 2009

pátek 19. dubna 2013

Zajímavosti z politického systému Rakouska

- federativní parlamentní republika
- po válce rozdělena do čtyř okupačních zón pod vlastní správou
- komunisté zpočátku i ministry ve vládě, ve volbách tehdy pouze cca 5 %, od roku 1959 se již nedostali do parlamentu; v posledních volbách v roce 2008 pouze 0,8 %
- Figl, Klaus, Kreisky, Vranitzky, Klima; Jonas, Klestil - jména vybraných rakouských kancléřů a prezidentů...
- možnost volit i odvolat prezidenta přímo
- systém tzv. sociálního partnerství - povinné členství obyvatel v profesních komorách
- až na výjimky neustále velké koalice
- volební právo od 16 let
- vysoká volební účast (od 79 do 96 %)
- v referendu občané odmítli vstoupit do EU (50,5 % proti), podruhé již byli pro (66,6 %)

Zdroj: Říchová, B., Strahalová, Š.: Rakouská republika: systém sociálního partnerství v praxi. In: Říchová, B. a kol.: Západoevropské politické systémy. Praha 2009

Politický systém Itálie - zajímavosti...

Těžko říct, jestli si z italského politického systému můžeme vzít něco, co by tam bylo lepší, nicméně alespoň pár zajímavostí:

- v historii tzv. transformismus - tlak zdola a nastolování sociální otázky - politická neutralizace možné opozice nových sociálních skupin, kooptace individuálních představitelů nebo vybraných politických organizací... jeho základním mechanismem se stal klientelismus, kde ti zdola se občas domohou uspokojení nejrůznějších potřeb a tužeb, jež obdrží z rukou místních notáblů a vůdců, výměnou za svou bezvýhradnou podporu
- v roce 1946 si Italové odhlasovali v referendu, že se stanou republikou - 54,3 % pro; na severu a ve středu země většina pro republiku, na jihu pro monarchii
- dneska aktuální záležitost - http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/299619-ve-trech-kolech-v-italii-nezvolili-prezidenta.html - prezident se volí nepřímo - obě komory parlamentu + 3 delegáti z každé z 20 italských provincií; v 1971 byl prezident zvolen až ve 21. kole
- obě komory parlamentu jsou rovnomocné - o (ne)důvěře vládě mají právo hlasovat obě
- zákon musí být schválen v obou komorách odděleně, ale jeho schválení není časově omezeno, takže může putovat tam a zpět, tzv. člunek (fakticky je ale v praxi limitován délkou mandátů jednotlivých komor, protože nově zvolený parlament nemůže dokončovat projednání zákonů, které začal ten předchozí)
- ... spolu s hlasem pro určitou kandidátku mohl volič (ve starém volebním systému) uplatnit 3-4 preferenční hlasy pro jednotlivé kandidáty, případně mohl v kandidátce provádět škrty ... s těmito preferencemi se v jednotlivých volebních obvodech celkem otevřeně obchodovalo, a také se velice rozšířila tzv. mikrotužková mina, totiž miniaturní tuha pod nehtem členů sčítací komise, kteří pak nenápadně třeba voličovu preferenci "3" změnili na preferenci "13"
- referendum může iniciovat třetina zákonodárného sboru, pět regionálních shromáždění nebo 500 voličů
- v roce 1993 si v něm Italové schválili změnu volebního systému z proporčního na takový, kde 3/4 poslanců jsou v jednomandátových okrscích voleni přímo (většinově) a 1/4 proporčně dle kandidátní listy stran (se 4% klauzulí)
- ale v prosinci 2005 (půl roku před řádnými volbami) prosadila vláda S. Berlusconiho nový volební zákon - ten se v obou komorách vrací k poměrnému zastoupení ... uzavírací klauzule (ve sněmovně) je 2 % pro strany, které kandidují v koalici, 4 % pro samostatně kandidující strany a 10 % pro celou koalici ... specifickým rysem volebního systému je mandátový bonus - vítěz voleb do Sněmovny má automaticky nárok na 340 mandádtů z 630, tj. 54 % ... většina expertů se shodovala, že změna systému byla účelová, a měla nahrávat Berlusconimu... avšak volby na jaře 2006 nakonec přidělily mandátový bonus opozičnímu Romanu Prodimu

- Italská komunistická strana (PCI) se postupně začala distancovat od politiky KSSS - přihlásila k členství v NATO, odsoudila invazi do Československa a později do Afghánistánu, přijala eurokomunistickou platformu a po vojenském převratu v Polsku se jednoznačně distancovala od souhrnného myšlenkového odkazu bolševické revoluce

- průměrná životnost italských vlád se za První republiky (1946-1994) pohybovala kolem osmi měsíců
- ještě v polovině 70. let se poukazovalo na převažující partikularismus, charakterizovaný loajalitami obrácenými především k nejbližším primárním komunitám, jako je rodina, klan, vesnice, v politickém životě pak fixovanými na předem danou, takřka při narození přidělenou politickou stranu ... všechny masové politické strany se snažily rozšířit svou podporu připojením přidružených organizací odborových, studentských, kulturních, sportovních, rekreačních (všechny strany nabízely pro své členy a příznivce rozmanité a cenově výhodné programy na dovolenou, prázdniny atd.), kde by individuum mohlo být integrováno od kolébky do hrobu... všechny strany zakládaly svá výrobní družstva a byly spojeny s určitými "svými" podniky (ne bez závisti se například poukazovalo, že podnikatelé sympatizující, respektive sponzorující PCI mají privilegovaný přístup na trhy v sovětském bloku). Taková rozsáhlá aktivita stran vyžadovala také komplexní hospodaření a rozsáhlé finanční prostředky
- pojem hlas dle příslušnosti - dvě silné politické komunity - komunistický lid a křesťanský lid... hlasování bez individuální volby - jako pouhé potvrzení toho, kam člověk patří, s jakými kulturními hodnotami nebo symboly se identifikuje
- systémový efekt stabilních stran a nestabilních vlád...

- revoluce soudců (1992) - trestní řízení s mnoha čelnými představiteli politických stran a státních úřadů - cca 900 vyšetřovaných předních politiků, cca 600 z nich bylo obžalováno z braní úplatků, spojení s mafií atd.

- téma protestu proti daním se stává jednou z hlavních konotací protesti proti Římu a celému Jihu (kde nikdy nic pořádného nevytvořili, zato odtud vždy chtěli jen rozhodovat a vládnout a utrácet peníze vydělané na pracovitém Severu) - polarizace Lombardie - Řím -> metaforou perifernosti rozvinutějšího a schopného Severu a zároveň symbolem napětí mezi běžnými lidmi a systémem stran

...
- nutno dodat, že politologicky je to zajímavý chaos; vítězí zde účelovost místo principů; hypotéza o tom, že okolnosti vzniku národa formuje jeho politickou kulturu i dnes se zdá být platný i zde; btw. nebyl Machiavelli taky Ital?

- ale aspoň mají Italové pěkný jazyk... http://www.youtube.com/watch?v=vtonJi2Ivfc&list=PLalJeBK8desZWNYKk91k-r__JBNCcjH-q

Informace volně převzaty z: Dvořáková, V., Kunc, J.: Italská republika: partitokracie v re/konstrukci. In: Říchová, B. a kol.: Západoevropské politické systémy. Praha 2009

sobota 13. dubna 2013

Politický systém Německa - čím se inspirovat?

Při četbě literatury mě fascinuje kvalitně propracovaný politický systém Německa. Co by i pro nás mohlo být inspirující?

- konstruktivní vyjádření nedůvěry vládě (spolkovému kancléři) - jeho odvolání je možné pouze tehdy, pokud bude zvolen kancléř nový
- věk soudce omezen (40 až 68 let) - poté ve funkci končí
- kombinace přímých jednomandátových volebních obvodů a zemských kandidátek jednotlivých stran - volič má ve volbách do Spolkového sněmu (Bundestagu) 2 hlasy
- Spolkový ústavní soud má možnost zakázat protiústavní politické strany - a stalo se tak 2x - Socialistická říšská strana (1952); Komunistická strana Německa (1956)
- část ústavy, která je nezrušitelná - tzv. věčná klauzule - ty části ústavy týkající se pevného ukotvení základních lidských práv; principů demokratického, právního, sociálního a spolkového státu
- (nepřímo volený prezident) jako kladeč věnců a reprezentant země

Zdroj: Strahalová, S.: Spolková republika Německo: koaliční proměny kancléřské demokracie. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010

čtvrtek 4. dubna 2013

Nákupní centrum ve tvaru haly



Už delší dobu sledují, jaké emoce vyvolává případné bourání Víceúčelové sportovní haly ve Frýdku-Místku.

Prý existují jen dvě varianty – stará hala se zbourá, vedle bude nová a na jejím místě obchodní centrum. Nebo se naopak stará hala opraví, nová nebude a s ní ani žádné další obchody. Jenže ono by to šlo vyřešit úplně jinak. Stará se může zbourat, vedle se může postavit nová a obchody mohou být v budově, která by vypadala přesně jako dominanta našeho města – naše stará hala. Proč by to nešlo?

Jestliže jsou investoři ochotni „přesvědčit“ zvolené zástupce, naše zaměstnance z řad politiků, k tomu, aby proti vůli občanů zbořili de facto městkou památku, proč by nebyli schopni zaplatit si architektonický návrh nákupního centra v jejím tvaru? Jen si to představte – tam v těch rozích nahoře by byly úžasné kavárny s výhledem na celé město. Co město, na naše Beskydy a na druhé straně - na celý kraj.

Abych řekl pravdu a byl trochu ironický, docela závidím frýdecko-místeckým politikům jejich odvahu jít takto proti vůli většiny obyvatel města. Přes 71 % lidí je proti bourání Víceúčelové sportovní haly, a oni to přesto prosazují. Myslí si snad, že to nejsou právě tito občané, kdo je volí? Jsou snad na někom závislejší? Odvíjí se jejich politická kariéra od vůle někoho jiného, než od frýdecko-místeckého lidu? Nevím, ale je úkolem statečných investigativních novinářů, aby to zjistili a veřejnost o tom informovali.

Jedno je však jisté. Žijeme v době, kdy se těm špatným z řad politiků nedaří některé věci zatajit. Máme internet, sociální sítě a probouzející se občanskou společnost. Veřejnost si začíná uvědomovat, že investice do špatných politiků se jí přestává vyplácet.

Co tedy dle mého udělají občané, kteří chtějí žít ve vyspělé zemi, ve zdravém a čistém městě, které se nestává celebritou večerních zpráv kvůli zkorumpovanému vedení magistrátu? Píší, volají, mobilizují média, setkávají se tváří v tvář s dočasně zvolenými politiky, pořádají demonstrace, obsazují jednání zastupitelstva a snaží se udělat vše pro to, aby neprošlo to, co projít nemá.

Mirek Návrat, student vysoké školy

Psáno pro 5+2 Frýdecko-Místecko (redakčně upraveno).

pondělí 1. dubna 2013

Rozlučkový dopis členům KDU-ČSL (15. října 2012)



Dobrý den,

tento polootevřený dopis bych rád věnoval všem členům KDU-ČSL. Přestože se to při pohledu na skvělý a zasloužený úspěch v krajských a senátních volbách může zdát nelogické, rozhodl jsem se již před volbami ukončit své členství v KDU-ČSL, a to hned z několika důvodů. 

Tím prvním je můj dlouhodobý vnitřní ideový boj. Neustálé napětí mezi tím, co si myslí KDU-ČSL, co má v programu a co je životní filozofií jejích členů vs. to, čemu věřím já, co po zralých úvahách považuji za správné. Na české poměry je KDU-ČSL jistě stabilní středová strana (v něčem trochu doprava, v něčem trochu doleva), ale já jsem středový pravičák v Americe, ne u nás ani v Evropě. Osobně se považuji za amerického konzervativce, v České republice se pod tím dá rozumět liberální konzervatismus, příp. konzervativní liberalismus. Jsou pro mě například nepřijatelné progresivní daně z příjmu, jako symbol trestání snahy a úspěchu, jako nástroj závisti, socialistické mentality a násilím vynucené solidarity. To prostě není pravicové, to prostě není správné. Jsou to věci, s kterými nesouhlasím, a ve volbách jde především o ekonomická témata.

Tím druhým je potom moje kariéra. Rád bych byl mj. komentátorem nadčasových politických a společenských témat a zároveň nezávislým poradcem, a s tím je členství v jakékoliv politické straně - nejen dle mého názoru - neslučitelné.

A samozřejmě, ptáte-li se, zda mé rozhodnutí závisí i na kauze, která se vyrojila v naší krajské organizaci, tak toto zdaleka není hlavní důvod pro mé rozhodnutí, ale spíše pomyslná poslední kapka, kdy pohár už přetekl. Síla charakteru některých čelních představitelů naší krajské organizace (včetně neslavné reakce vedení KDU-ČSL na vzniklou situaci) je pro mě velkým zklamáním. Ptáte-li se, koho tím myslím, nebudu jmenovat, jen snad řeknu, že dle svého nejlepšího vědomí a svědomí (po přečtení krajského programu, přístupu k občanovi a zvážení osobností) jsem v našem kraji volil Pirátskou stranu.

Nadále však budu KDU-ČSL volit v těch volbách, kde mi její program a konkrétní osobnosti přijdou nejlepší. Budu ji podporovat i v těch tématech a idejích, na kterých se shodneme. Rád budu spolupracovat s nadějnými a slušnými politiky a členy KDU-ČSL. A než někde něco řeknu nebo napíšu, uvědomím si, zda to není informace, kterou bych považoval za interní.

Netajím se tím, že jsem příznivcem většinového systému, kde volíme osobnosti v jednotlivých okrscích, máme dvě hlavní strany, které mezi sebou soupeří, pak jsou schopny přijmout plnou zodpovědnost za svou čtyřletou službu ve vládě, jsou vnitřně daleko pluralitnější, než naše iluze o pluralitě v poměrném systému, kde strany fungují spíše jako dogmatické klientelistické sekty, a ne jako ideová sdružení svobodných občanů, v nichž jednání podle vlastního svědomí a vědomí není považováno za rebelií či vnější poškozování strany, ale jako svobodné vyjádření vlastního (mnohdy od mainstreamu vzdáleného) názoru.

Mým heslem je, že „pomáhám vytvářet novou generaci politiků.“ Rád bych tomuto mému mottu zůstal věrný i nadále. Myslím si, že za své zhruba již čtyřleté aktivní působení v politických organizacích se mi podařilo nějakým způsobem naplnit a budu velmi rád, když se mi podaří objevovat nové a nadějné politiky, kteří věří, že věci mohou být lepší, že to jde dělat slušně a poctivě, že politika je dočasná služba občanům, ne doživotní stavovské koryto.

Bratři a sestry, na závěr mi dovolte Vám za společně strávený čas poděkovat. Právě při setkání s Vámi, členy KDU-ČSL, s křesťany, jsem poznal, jak jinak může vypadat slušný život a vzájemný respekt mezi lidmi, který vidíme při návštěvě západních zemí. Mnoho jsem se toho naučil a určitě se o tom ještě někdy rozepíšu. Bylo mi ctí pomáhat společně s Vámi zlepšovat naši politiku a českou společnost a věřím, že na tom různými způsoby budeme spolupracovat i nadále. Věřím, že KDU-ČSL se dostane v příštích volbách do sněmovny a stane se pozitivní středovou alternativou pro obyčejného voliče.

Jmenovitě bych také rád poděkoval všem, s kterými jsem v KDU strávil nejvíce času, od nichž jsem se toho mnoho naučil a kteří významným způsobem ovlivnili můj život. Děkuji tedy Jiřímu Carbolovi, Petru Drábkovi, Martě Kolegové, Liboru Kovalovi, Jarce Liškové, Vladimíru Liškovi, Marcelu Sikorovi, Petru Lebedovi, Aleši Hanslíkovi, Jiřímu Čunkovi, Lucii Kmentové, Vaškovi Davidovi, Pavlu Horáčkovi, Pavlu Bělobrádkovi, Marianu Jurečkovi, Alexandře Alvarové, Zuzaně Roithové, Janu Bartoškovi, Tomáši Zdechovskému, Marii Cinařové, Vojtěšce Gavlasové, Michalu Novákovi, Petru Adamcovi, Lukáši Curylovi, Václavu Pomikálkovi, Jaroslavu Šulovi, Jiřímu Navrátilovi, Jaroslavu Suchému, Honzovi Novotnému, Petru Jurčíkovi, Tondovi Homolovi, Davidu Mackovi, Marii Jílkové, Františku Tesařovi, Kamilu Janu Svobodovi, Mikuláši Vochozkovi a spoustě dalších, které jsem zde z úsporných důvodů nejmenoval. 

Děkuji a s přáním všeho dobrého,

Návrat Miroslav