Cesta pro českou sociální demokracii

http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=446&picture=orange-rose

Příští vládu povede ČSSD. Ať už se nám to líbí nebo ne, naší zemi by těžko prospělo, kdyby ji další čtyři roky vedly nereformované, korupcí prorostlé a ideově vyprázdněné ODS a TOP 09 s partou přeběhlíků. Vláda antilídra a neprozíravého exministra financí Bohuslava Sobotky, řízena z Hradu Zemanem s účastí nebo minimálně podporou komunistů nezní, pravda, o moc lépe. Jak by to ale mohla česká sociální demokracie zahrát, aby to bylo pro demokraticky smýšlející občany v naší zemi přijatelné? Na čem to naopak může selhat? A jakou vidím cestu pro demokratickou část české levice vůbec?

Pozitivní program demokratické levice 21. století v českém kontextu?

1) Skandinávie jako vzor – vize České republiky jako moderního, vyspělého a demokratického státu západního (severského) stylu, kde stát zajišťuje sociální služby a řeší za občany problém solidarity; prosazování sociálně-tržního hospodářství, jak je chápáno dnes

2) Vyšší, ale jednodušší daně – obecně větším problémem jsou složité a nesrozumitelné daně, než daně vysoké – založeno na vizi, že chceme platit vysoké daně, a tím stát, který bude o občany pečující

3) Sociální stát na základě subsidiarity – vize sociálního státu, který pomáhá těm, kteří si sami pomoci nemohou (postižení, nemocní, staří atd.) – ale dělá to na co nejnižší možné úrovni – obecní, krajské rozpočty; řešení důchodové reformy, řešení problémů s vyplácením sociálních dávek atd.

4) Evropská politika decentralizované federace – neignorování současných problémů EU, pokoušení se o nalezení řešení, konstruktivní spolupráce a nepřijímaní bezhlavě každé regulace z Bruselu; snaha o federaci, která ale bude silně decentralizovaná

5) Zastavení zadlužování - vize oddlužení skrze vyšší příjmy a menší výdaje – nabídnutí řešení, jak zajistit oddlužení veřejných rozpočtů pro budoucí generace – zřejmě skrze vyšší daně, mírně progresivní zdanění, podporou produkce a spotřeby

6) Ne korupci a silný právní stát – pokračování v boji proti korupci, přijímání zákonů, které ji pomohou omezit, hledání silných osobností do veřejných funkcí atd.

7) Reforma státní správy a profesionalizace úřednictva – zákon o státní službě v praxi, pokud do té doby stále nebude; vize, že úředník je někdo, kdo slouží vlasti, a ti dobří by měli být taky kvalitně odměněni, aby místo do soukromého sektoru šli vlastenecky do státní správy

8) Startovací byty pro mladé, státem garantované půjčky pro studenty, finanční podpora rodiny – vize, že nebude školné na vysokých školách; daňové úlevy pro rodiny s dětmi, nižší sazby DPH na základní potraviny, léky a především vzdělávací potřeby, kulturu, věci podporující životní prostředí atd.

9) Zavádění prvků přímé demokracie – prosazování referend na více úrovních; dost možná i jejich občasné vyhlášení na určité zákony (např. důležité reformy pro delší časový rámec)

10) Zvýšení zaměstnanosti – podpora živnostníků a malých podnikatelů, daňové úlevy pro poctivé zaměstnavatele atd.; investiční pobídky ze strany státu

Kritika zprava

Myslím, že nemluvím pouze za sebe, pokud řeknu – kdybychom tady čtyři až osm let měli takovouto sociálně-demokratickou vládu, asi by se svět nezbořil. Možná bychom se ohlédli a řekli si, že udělala spoustu dobré práce. Podobně jako si to za čas řekneme u té Nečasovy. Nutno ale podotknout, že z hlediska pravice jsou to většinou věci, se kterými nebudeme souhlasit, které často považujeme za principiálně nespravedlivé a z dlouhodobého hlediska sociálně neudržitelné.

Spíše než Švédsko, by českým vzorem mohlo být poválečné Německo. Solidarita je z nadčasového hlediska lepší na bázi dobrovolnosti. Moc v rukou spousty úředníků (přerozdělování na daních vybraného majetku) dle mého vede k vyšší míře korupce a sociální stát často řeší věci, které si lidé dokážou, resp. měli by zařídit sami, plete se do záležitostí, které jsou doménou jednotlivce a likviduje skutečnou svobodu.

Daně by měly být co nejnižší a motivaci by nemělo svobodným jednotlivcům brát ani – dle mého nespravedlivé – progresivní zdanění. Sociální dávky ze strany státu (krajů či obcí) vedou k mentální závislosti občana na státu, k nárokové mentalitě, k přetrhávání přirozených solidárních vazeb v rámci společnosti (rodina, občanská společnost, církve).

Je pak otázkou, zda by stát měl mladým pomáhat ve vytváření si závislosti na něm, zda by v nich spíše neměl budovat nezávislost a osobní odpovědnost. Pravicové zavedení (byť odloženého) školného by zase mohlo vést k vyřešení problému, že mladí lidé v západním světě nepromýšlejí své budoucí uplatnění, a pak s několika tituly dělají práce, které by dělat určitě nechtěli.

U nás spíše Řecko než Skandinávie

Funkční sociální stát je pro mnoho lidí hezká vize a věřím, že spousta středových a levicových mladých demokratů o ní přemýšlí a klidně by ji prosazovala. Pro nás napravo je v rámci demokratického systému do jisté míry přijatelná, jakkoliv se proti ní budeme snažit ideově soutěžit a argumentovat, proč máme vizi lepší. Jak ale bude příští vláda ČSSD spíše vypadat? A na čem to nejspíše selže?

Mafiánská aliance kmotrů se z ODS ze dne na den přeorientuje na ČSSD (nemluvě o té, která již musí být dobře zorientovaná z krajské úrovně). Vládu bude de facto řídit Zeman (byť určitě prosadí i dobré věci, ale Ústava bude trpět), vláda se bude opírat o podporu stalinských komunistů nebo s nimi bude přímo vládnout.

Velké státní výdaje nebude levicová vláda řešit pouze zvýšením daní, ale bude pokračovat v nekonečném a nezodpovědném zadlužování. Spíše než Skandinávii se bude její vládnutí podobat řádění v Řecku. Své voliče bude uplácet různými dávkami, přídavky, třináctými důchody atp.

Bude podlézat také bankám a nadnárodním korporacím. Ty první ráda podpoří (bude zachraňovat) z daní poctivě pracujících, podnikajících či investujících občanů. Těm druhým půjde na ruku, protože jí budou pomáhat s řešením nezaměstnanosti – montovny, nepříliš ducha rozvíjející a ne tak moc placené pozice.

V čele se Zemanem se nebude zdráhat podlézat pouze Bruselu a jeho byrokraticko-regulačním nesmyslům všeho druhu, ale i Moskvě a Číně. Možná se dočkáme i pokusů a znovuznárodňování církevního majetku. Ve jménu boje proti korupčníkům třeba i toho podnikatelského. A na co už si nepůjde půjčit, na to se uvalí extrémně progresivní daň a davová závist a nenávist vůči boháčům bude využita podobně jako téma vyhnání sudetských Němců v Zemanově kampani.

Mentální rozpor českého kontextu

Vidím ale ještě jednu věc, která stojí v cestě pozitivní vizi naznačené výše. Je to především problém filozoficko-psychologický. Uvažování českého levicového člověka je spíše fatalistické, destruktivní, nezodpovědné a negativně pesimistické. Tato země ale potřebuje více lidí proaktivních, osobně zodpovědných, optimistických a hledajících konstruktivní řešení. A tak spíše než projevy – půjde to, uděláme to tak a tak, pokusíme se dohodnout, najdeme celospolečensky přijatelné řešení - budeme slýchat odevzdané nesmysly typu - já nic nemůžu změnit, bude hůř, to oni za to můžou, někdo by s tím měl něco udělat, ti před námi taky kradli atp.

Celkově bych české demokratické levici pak doporučil jednu věc, která by pro český kontext (a současný poměrný volební systém s 5% hranicí pro vstup do sněmovny) mohla být volebně úspěšná. A tedy rozdělení se na dvě sociálně demokratické strany – na liberálně-kosmopolitní, kterou by vedl Jiří Dienstbier, cílila by na mladé, na intelektuály, na část pravdolásky (i s integrací části zelených, humanistů atd.) a poté druhá - sociálně panelákovsko-venkovská, která volila především Zemana, která bude trošku šovinistická a nacionalistická, které půjde o přirozenost a rodinu, která bude útočit na příjmově i intelektově nižší vrstvy společnosti.

A na závěr jen pár otázek pro duši a svědomí poctivého sociálního demokrata: Co myslíte? Jaká bude příští sociálně-demokratická vláda? A jakými způsoby uvnitř české demokratické levice dokážete zajistit, aby se prosadila především ona první vize? Jak zařídíte, abyste nás vedli demokratickou cestou Skandinávie, ne mafiánsky nezodpovědnou cestou Řecka? Zvládnete to?

Psáno pro Evropský rozhled.

Další články autora naleznete na http://miroslavnavrat.blogspot.cz. K odběru měsíčního přehledu aktuálních článků se můžete přihlásit zde.

Češi, pochopme konečně demokracii!

http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=27319&picture=krajina

Strany a politiky si nevolíme proto, abychom měli, na co nadávat, ale proto, aby zastupovali naše zájmy. Občas mi přijde, že u nás nechceme nic řešit z jednoho prostého důvodu – bojíme se, že kdybychom začali věci skutečně měnit, neměli bychom pak na co nadávat. Co s tím?

Naše země je již přes dvacet let formálně demokratická a svobodná. Oficiálně je zaručena rovnost lidí před zákonem, existuje právní stát i svobodné tržní prostředí. Těžce bychom ale hledali lidi, kteří by tvrdili, že tyto hodnoty existují i reálně. A co víc, že by existovaly v našich myslích. Masarykovo „Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty,“ se zdá být v naší zemi již nadčasovým.

Nepřijde mi normální, abychom měli vládu, která nemá podporu drtivé většiny občanů. Vláda ji sice má od většiny sněmovny, tedy tu, kterou získala v minulých volbách. Nicméně ani tam ta podpora nebyla příliš slavná. Třetina hlasů propadla. Třetina lidí ani nešla volit. Lidé si ale stále stěžují, že jejich hlas není slyšet, že jejich zájmy reálně nikdo neprosazuje. Můžeme se právem vymlouvat na volební systém. Ale ten stejně nezměníme jinak, než volebním úspěchem v rámci tohoto systému.

Inspirace pro Nigérii

Když jsem si četl článek o jedné africké zemi, napadlo mě, že jsme na tom docela podobně. "K ideální demokracii má ovšem Nigérie se svým politickým klientelismem, obrovskou korupcí a silnou pozicí lokálních oligarchů stále velmi daleko." Připomíná vám to něco?

Jenže na rozdíl od Nigérie jsme na tom stokrát lépe. Nikdo nám nebrání zakládat nátlaková občanská sdružení, lobbovat, zkusit štěstí v zavedených stranách, založit nové, veřejně se vyjadřovat. Jsme taky národem vzdělaným, máme svobodný přístup k informacím, téměř všichni jsme taky o dost bohatší než průměrný Nigerijec.

Myslím si, že je velice užitečné se na naši situaci podívat zvenku. Právě pohledem na země, které jsou na tom hůře, ale mají to v zásadě podobné. Mafiánské gangy využívající svou příležitost. Příležitost v zemi, jejíž veřejnost je líná se skutečně starat o své politické záležitosti, které stačí si zanadávat a vyžívat se v mentalitě oběti. A přitom je to trochu zvláštní. Téměř každý občan dobrovolně investuje většinu svých příjmů do organizace, která mu jeho těžce vydělané peníze rozkrade, zbytečně přerozdělí nebo jinak vyplýtvá tam, kde by on očekával kvalitní a efektivní práci pro dobro všech.

Co mohu udělat právě já?

Pokud máme Českou republiku rádi, máme v úmyslu zde i nadále žít, pečovat o dědictví našich předků a nestydět se, až ji budeme předávat svým potomkům a vnukům, hledejme místo planého stěžování si na blbosti, které stejně nemůžeme ovlivnit, raději způsoby, jak ji můžeme měnit každý den ze své aktuální pozice k lepšímu.

Inspirace je všude dost – např. na tento blog jsem dal spoustu užitečných nástrojů a odkazů, jak lze naše prostředí měnit každý den o kousek k lepšímu - http://myemigrovatnechceme.blogspot.cz/.

Psáno pro BigBlogger Lidovky.cz.

Další články autora naleznete na - http://miroslavnavrat.blogspot.cz/.

Spasitel a Ďábel – proč si nezvolíme ty nejlepší?

http://www.publicdomainpictures.net/view-image.php?image=
218&picture=prazsky-hrad

Obě strany byly přesvědčeny, že volí někoho, kdo výrazně změní českou politiku. Obě strany měly za to, že pokud bude zvolen ten druhý, bude to katastrofa. Češi za největší problém naší politiky považují korupci, klientelismus i špatnou politickou kulturu. Proto si zvolili Zemana. Nelogické?

Po složitých úvahách jsem před prvním kolem došel k závěru, že nejlepší prezidentkou z devíti zbylých kandidátů by byla Zuzana Roithová. Proto jsem ji volil a doporučoval ostatním. I lidé v mém okolí často říkali, že by ji volili, ale nikdo ji nezná, a tak nemá šanci. Bylo by zajímavé udělat průzkum, kolik lidí nakonec volilo někoho jiného jen z této iracionální obavy. Po poslední debatě v show Václava Moravce jsem nabyl přesvědčení, že se nemusíme bát, že by „Karel“ v druhém kole nebyl, protože koncovka kampaně byla geniální a Fischer to prostě totálně projel. Inu, když chybí osobnost a vlastní názory, těžko to zakryjí falešné pohyby v reklamě.

Proč ale Karel Schwarzenberg nevyhrál? Vždyť po první debatě před druhým kolem, ve které Miloš Zeman předvedl vrchol nevkusu, jaký česká veřejná debata již dlouho nezažila, se zdálo, že nikdo soudný nemůže „důchodce z Vysočiny“ volit, a volba minimálně menšího zla je hotovou věcí. Volba bájného marketingového Karla. Pankáč coby konzervativec. Středový liberál coby kandidát pravice. Celebrita mladých. Ano, jsem toho názoru, že hodnotíme-li vyspělost Zemanova typického voliče číslem jedna na škále od 1 do 10, kde jedna je zaostalost a desítka západní demokratická vyspělost, zapálení fanoušci Karla by dostali pouze dvojku. Tedy o něco lepší, ale nic moc.

My, co jsme volili Karla Schwarzenberga jako menší zlo vůči Miloši Zemanovi s vědomím všech Karlových chyb, nedostatků, ale často i spíše levicových životních postojů, jsme tak nečinili bez obav. Tušili jsme, že onu západní vyspělost, intelektuálnost, úctu k tradicím, demokratičnost, slušnost či snad i ten konzervatismus si do něj spíše projektujeme. Že bychom to v něm spíše chtěli vidět, než že by to skutečně představoval. Byl to mýtus, ale ne tak velký jako u voličů Miloše Zemana. A přece u nich to mýtem být – bohužel – nemusí.

Ti jej volili, protože věřili, že snad hlasují o konci Kalouska a Nečase. O konci německé nadvlády v české vlasti. O člověku, který konečně zarazí korupci, který bude osvíceným vládcem, jenž nikdy nekradl a za jehož vlády byl jen růst a nebyla nezaměstnanost. Že hlasují o zastavení zdražování, o snižování daní, o zlepšení svého osobního přístupu k životu, o věčném vykoupení z nekonečného utrpení na tomto světě.

Přitom jim uniklo, že nic takového není v pravomocích prezidenta. Už neřešili, že Schwarzenberg se o svobodu v naší vlasti zasloužil více než kdokoliv jiný. Bylo jim jedno, že vyhnání německy mluvících občanů z naší země na principu kolektivní viny byl prostě zločin, který byl asi největší zhovadilostí, které se český národ kdy dopustil (snad tedy až na kolaboraci části českého obyvatelstva s nacisty či zvolení si katů z vlastních řad – komunistů).

Nechtěli vidět ani slyšet to, že z řad českých politiků je Zeman zřejmě největším zastáncem zvyšování daní (až na nižší sazbu DPH), že je napojen na lidi, kteří používají mafiánské praktiky, že jeho účet byl nejméně transparentní ze všech. Nevadilo ani to, že jeho arogance, demagogie, opakované lhaní, primitivní urážení, porušování slíbeného a hraní na ty nejprimitivnější lidské pudy byly tím, na čem byla postavena celá jeho kampaň, a co jej také dovedlo k vítězství. Konec konců nepomohly ani argumenty, že jeden člověk – k tomu s tak špatným charakterem – nebude spasitelem jejich života, že to musejí být oni sami, kdo změní svůj životní postoj z negativně destruktivního na pozitivně konstruktivní, že své spasení musejí minimálně z logiky věci hledat mimo tento svět.

Nakonec to jsme ale my, kdo se ve výše popsaném mýlí. Zemanovi voliči – ať už nějak podvědomě či snad s „výhodou“ neznalosti ústavy – tušili, že Zeman si s nějakými pravidly, které si on sám s nikým nedohodl, hlavu lámat nebude. Že za rok a půl tady pravděpodobně budeme mít oranžovo-rudou vládu, které on bude z Hradu šéfovat podobně (ale z přímého pověření lidu ještě o to více), jako to v uplynulých letech dělal Václav Klaus. Že bude agresivní, že bude přes svoje lidi navrhovat svoje zákony, že se bude pasovat do role tribuna lidu, který má velkou moc, který to tady pro svůj lid všechno změní.

A tak přemýšlím nad tím, zda jsme při vědomí stavu zralosti české občanské společnosti skutečně neměli nejdříve omezit prezidentovy pravomoci, a až pak udělat přímou volbu, zda skutečně nedojde k tomu, před čím mnoho demokratů a konzervativců varovalo. A zda již nenastal čas začít uvažovat nad znovuzavedením volby nepřímé.

Obecně jsem ale spíše toho názoru, že prezidenta bychom měli volit přímo s tím, že bude mít výrazně nižší pravomoci. Měl by být spíše takovým morálním vzorem pro českou společnost, ten nejlepší z nás, náš reprezentant ve světě. A příklad si můžeme vzít třeba z Finska, které nedávno do své ústavy zakotvilo, že prezident je volen přímo, ale jeho funkce je primárně ceremoniální.

Autor je studentem Politologie a Psychologie na Masarykově univerzitě v Brně a stálým spolupracovníkem Konzervativních listů.

Další články autora naleznete na www.mireknavrat.com.

Psáno pro Konzervativní listy.

Co se mi líbí na politickém systému Švýcarska?

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons
/thumb/0/08/Flag_of_Switzerland_%28Pantone%29.svg/
128px-Flag_of_Switzerland_%28Pantone%29.svg.png

Při četbě literatury během mého studia mě napadlo, že se na svém blogu mohu podělit o zajímavé výpisky. Především tedy o ty, které mi přijdou užitečné a obohacující. O to, co může vést k dalšímu přemýšlení, inspiraci pro vlastní hodnotový systém i pro konkrétní řešení pro Českou republiku.

Výpisky z politologické literatury - Švýcarsko

- federace

- reálná subsidiarita v praxi - primární jsou obce a kantony (ještě před nimi lid/jednotlivec jako suverén) - decentralizace

- konsensuální model demokracie - vládní, parlamentní a veřejná diskuze vedoucí ke všeobecné shodě - kompromis, který skutečně projde (jinak může být odvolán v referendu)

- svobodné/volné mandáty zákonodárců - politické strany de facto nemají žádnou moc

- rigidní ústava s jasně vymezenými pravomocemi jednotlivých orgánů, navíc změnitelná pouze s pomocí referenda

- vychází to již z historie - svobodné spontánní formování spojenectví kantonů

- člověk se více cítí být občanem své obce a kantonu, až poté jako Švýcar - což se projevuje i při naturalizaci (nabývání občanství) - nejdříve jej člověk získá v obci a kantonu, až poté v rámci celého spolku

- neexistence funkce premiéra či prezidenta, jak ji známe - 7 členů spolkové rady (vlády) se v jejím čele střídá a vždy ten jeden reprezentuje Švýcarsko navenek

- z toho pramení i neexistence třídy politických papalášů

- zároveň s tím, že volené orgány často jsou neplacené funkce (člověk je dělá jako občanskou ctnost)

- existence dvou komor, kdy do první (dolní) se volí dle poměrného systému (bez existence omezující klauzule pro vstup strany do parlamentu) a do druhé (horní) se volí většinovým systémem (dle zastoupení jednotlivých sociálních skupin)

- Švýcarsko je polopřímou demokracií - je zde kombinace zastupitelské a přímé

- existuje totiž rozdíl mezi referendem a (lidovou) iniciativou - kdy formulaci otázky referenda sestavuje vláda nebo parlament

- iniciativou pak může 100 000 voličů (cca 2,5 % oprávněných) zařídit úplnou ústavní revizi

- referendum (obligatorní neboli ústavní) se koná v případě změn ústavy (např. o nevstoupení do EU, OSN atd.)

- referendum (fakultativní) se děje tehdy, když 50 000 (cca 1,1 %) voličů (nebo 8 kantonů) požaduje hlasování o právě vydaném zákonu, se kterým nesouhlasí

- v některých kantonech k hlasování o nějaké věci scházejí všichni občané

- volby do obou komor se konají co 4 roky ve stejný čas – komory pak volí soudce a další státní orgány

- přijímání zákonů probíhá tak, že každý návrh zákona musí získat souhlas obou (rovnocenných) komor parlamentu (Národní i Stavovské rady) - v případě, že se tak nestane, vytváří se zvláštní orgán, na kterém rovný počet zástupců z obou komor vypracuje kompromisní návrh, o kterém se následně hlasuje, a pokud neprojde, je pak definitivně zamítnut

- parlamentní zákony získávají 94% podporu občanů v případě hlasování v referendech (u obligatorních 2/3 občanů)

Výhody i kritika

- za hlavní výhodu švýcarského systému se dá mj. považovat to, že zákony, které lid přímo spoluvytváří, se následně lépe uvádějí do praxe

- kritici tomuto systému však vyčítají jeho údajnou nepružnost (pomalé schvalování zákonů z důvodu referend), velký vliv zájmových skupin, které mají větší finanční prostředky na ovlivňování veřejnosti nebo to, že vláda již předem dělá ve svých návrzích zákonů ústupky, aby mohly tyto zákony projít

Zdroj informací: Jeřábek, M.: Švýcarsko: Polopřímá demokracie – konsensus, efektivita, stabilita. In: Dvořáková, V. a kol.: Základní modely demokratických systémů. Praha 2010

Psáno pro BigBlogger Lidovky.cz.

Více článků autora naleznete na http://miroslavnavrat.blogspot.cz/. K odběru měsíčního přehledu nových článků se můžete přihlásit zde.