středa 21. května 2014

Volím ECR, tedy ODS. Proč?

zdroj: ecrgroup.eu
Nevíte, koho volit a podle čeho se rozhodnout? Co tak nevolit české strany, ale evropské frakce? Je to těžké, ale myslím, že zatím bychom EU rušit neměli. Proč letos volit ODS a Svobodné? A koho dalšího?

V letošní debatě na ČT už to jednou zaznělo. Důvod, proč je nízká volební účast v evropských volbách, je ten, že lidé na jedné straně musejí investovat velké intelektuální úsilí do zjišťování toho, koho a podle čeho volit, a na druhé straně pak nevidí jasný výsledek své volby. Brusel (a Štrasburk) je prostě daleko.

Upřímně, běžnému občanovi, který zrovna nestuduje politologii, tyto volby vůbec nezávidím. Ze všech stran se na něj valí, že až 80 % naší legislativy pouze přijímáme z Evropské unie. Z toho by mohl usuzovat, že se jedná snad o volby nejdůležitější. Ale koho si z těch 38 stran jenom vybrat?

Samozřejmě, je možné podlehnout na podvědomí a emoce zaměřené kampani (zdravím voliče ANO), laciným slibům, mediálním tvářím, silným slovům, předvolebním výzkumům nebo se v lepším případě inspirovat volební kalkulačkou. Ať už tou od kohovolit.eu nebo od EUvox.

Nebo můžeme investovat několik hodin a přečíst si volební programy. Tedy alespoň od těch stran, které se tam mohou dostat. Některé z nich jsou docela kvalitní. Propracovaný program má TOP 09. Představu o podobě EU i o svém působení v Evropském parlamentu mají i Svobodní. Podobně je na tom i ODS, zelení či KDU-ČSL. Piráti nebo ČSSD zase sázejí spíše na programy svých evropských frakcí. V každém z těch programů je něco, v čem by se mohly vzájemně inspirovat, ale není v nich zdaleka vše, co by tam mělo být.

A tak se alespoň v tomto článku pokusím vysvětlit, proč jsem se letos rozhodl volit zrovna takto, jaké jsou další možnosti, koho kroužkovat, jak si budoucnost Evropy a Evropské unie představuju a konečně taky to, jaký je vlastně program ECR (Evropských konzervativců a reformistů).

Proč jsem začal být skeptický k současné EU?

Dlouhou dobu jsem byl nekritický fanoušek Evropské unie. Mám rád Ameriku, a pro takového Evropana může být snadné sklouznout k tomu, že bude chtít Spojené státy evropské. Jenže se zdá, že to jsou pohádky, z nichž je dobré vystřízlivět.

Současná EU si na sebe bere pravomoci, které jí nepřísluší. Ještě ani není federací, a už se chová jako centralizovaná říše. A to by možná federací ani být neměla. Zkrátka nutit soukromým firmám povinné kvóty, vydávat podrobné směrnice o podobě potravin nebo jejich názvu, plánovat, kolik zemědělských komodit se může vyrobit nebo mít dvě sídla Evropského parlamentu či jeho zbytečnou televizi, na kterou se nikdo nedívá, jsou věci, které by bylo dobré zarazit.

Je ale nutné si uvědomit, že současný euroskeptismus není jen jeden. Mám dojem, že ten máme například klasicky liberální, křesťansko-konzervativní, radikálně socialistický či třeba šovinisticko-nacionalistický. První z nich je z části i mým euroskeptismem.

Ten druhý chápu, a až v Evropě vznikne v některých tématech křesťansko-muslimská koalice, tak jej pochopí i levicoví liberálové. Třetí v současné EU poněkud postrádá smysl a existenci čtvrtého lze sice rozumět, ale zároveň je nutné si uvědomovat jeho nebezpečí.

Jenže jakou Evropu chci?

Bandu šovinisticko-nacionalistických států, které skrze protekcionismus došly až na pokraj dalších evropských válek? Nebo socialistickou říši, v níž je každý náš pohyb sledován, a každá naše aktivita musí být zaznamenána a hlavně schválena v Bruselu?

Nebo prostě jen evropský sociální stát? Či snad lákavou evropskou federaci s novým evropským národem nebo i bez něj? Nebo chci jen Evropu mezinárodně suverénních národních států, které se sdružují v unii, která je pouze ekonomickou organizací a zónou volného obchodu?

V předchozím článku podrobněji rozepisuju, proč se mi přese všechno jeví jako nejrozumnější možnost jiná. A sice idea vícerychlostní Evropy, kdy si některé státy mohou vytvářet měnové, fiskální či bankovní unie, ale ty ostatní nesmějí být nuceny do nich vstupovat, pokud nechtějí. Zároveň chci určitou reformu současné EU, ústup od centralizace a naopak důslednější využívání principu subsidiarity - tedy řešit věci na nejnižší úrovni, na jaké je to možné, a nikdy ne výše.

Co je rozumné na úrovni EU řešit?

To je zase otázka, kterou se podrobněji zabývám v jiném článku. A tak ve zkratce jen to nejzásadnější. Některé věci jsou jasné - svobodný trh a volný obchod, možnost studovat, pracovat a podnikat kdekoliv v EU, odstraňování administrativních a byrokratických překážek všeho druhu atp.

Na druhé straně je pár věcí taky docela jasných. EU by neměla plnit funkci centralizovaného sociálního státu, měla by upustit od tak rozsáhlého systému dotací, neměla by usilovat o daňovou harmonizaci, asi by neměla mít ani vlastní armádu a společnou zahraniční politiku a v žádném případě by se členským státům neměla plést do rodinného práva ani se za ně snažit řešit složité morálně-etické otázky atd.

Pak je ale spousta věcí, u nichž je těžké říct, zda bychom je na celoevropské/celounijní úrovni měli řešit či nikoliv. Máme poskytovat dotace ekonomicky slabším regionům v oblasti dopravní infrastruktury, vzdělání, životního prostředí, rekvalifikačních kurzů atp.? Měli bychom jednotně bojovat proti nekvalitním výrobkům, které ohrožují naše zdraví?

Tyto a další otázky jsou na velkou diskuzi. Ale tak povídat si v debatě u Václava Moravce o tom, co se děje na Ukrajině, nebo jak nás strašně štvou daňové ráje, aniž bychom přemýšleli, proč vlastně vznikají, je asi jednodušší.

Skutečná témata těchto voleb

Tyto evropské volby mají tři roviny. Ta první je to, o co v nich skutečně jde. Tedy, o čem Evropský parlament opravdu hlasuje. Podle toho, bohužel, volí málokdo. Druhá je symbolická. Dáváme najevo, jakou Evropu a jakou EU si přejeme mít, ačkoliv Evropský parlament v tom úplně klíčovou roli nehraje. A třetí - a podle té se bohužel asi rozhodujeme nejčastěji - vnitřní politika našeho vlastního státu.

Koho ještě nenaštval Babiš a kdo snese alzáka Teličku, tak to hodí ANO. Kdo je zase zvědavý na Kellera, ten to hodí ČSSD. Koho zaujme černá ovce přes palubu a všimne si, že Klára Samková už tam není, pro toho je Úsvit jasná volba. Jiní se za své peníze nechají nachytat nezvolitelnými stranami a většina ostatních bude volit ty své - tak nějak ze setrvačnosti.

Jenže to podstatné - jaké zákony, směrnice, nařízení atp. našim národním parlamentům odhlasuje parlament evropský, tedy i to, jak moc bude náš stát (či přímo EU) zasahovat do našich životů, to je to, o co v těchto volbách skutečně jde. A námi zvolení europoslanci mohou zamezit tomu, aby naši čeští poslanci pak pro různé - někdy samozřejmě sice dobré věci - ale někdy spíše nesmysly (a jak by řekli Svobodní - euronesmysly) nemuseli už jen povinně zvedat ruce.

ODS - poprvé a naposled?


Je to zvláštní. Ideově je mi ODS možná nejbližší. Chybělo jen málo a tehdy jsem vstoupil spíše do její mládežnické organizace. A přesto jsem ji ještě nikdy nevolil. Před pěti lety pro mě byla jasnou volbou EPP, Zuzana Roithová a moje tehdejší strana KDU-ČSL. Ale EU i moje vůle vidět ji kriticky a vytvořit si nezaujatý názor mě v letošních volbách přivedla voličsky jinde.

Trošku se bojím, že ODS uškodilo, že ze sněmovny na rozdíl od lidovců nevypadla úplně. Někdy to vypadá, že si její věrní ještě neuvědomili, že už nemají Topolánkových 40 %, ale prezidentských 2,5 či sněmovních 7,7. Bylo by skvělé, kdyby se Petru Fialovi podařilo stranu obnovit, ale zatím to spíše vypadá, že on se stává více jako ODS, nikoliv občanští demokraté více jako profesor Fiala. Ale uvidíme, třeba se to podaří a letos to nebude naposled.

Co je to vlastně ECR?

Jak naznačuji v nadpisu, nevolím ani tak ODS, jako spíše její evropskou frakci - European Conservatives and Reformists. A proto je na místě připomenout, co je vlastně jejím cílem a jaký má program. (I proto, že z toho krátkého sociálně-demokratického PDFka od ODSky se toho moc nedozvíme).

Z její pražské deklarace můžeme například vyčíst, že jí jde o svobodné podnikání, volný a spravedlivý obchod, snížení daní, malou vládu, individuální svobodu a osobní odpovědnost. Ale také o národní prosperitu, že je pro ni důležitá rodina jako základ společnosti, a že se staví za suverénní integritu národních států proti federalismu EU.

Zkrátka jejím cílem není EU zrušit, ale reformovat. Kromě několika malých stran po celé Evropě a naší ODS jsou jejími členy i britští a polští konzervativci. Více se lze dozvědět na jejích stránkách.

Koho u ODS kroužkovat?

Bohužel v těchto volbách máme jen dva kroužky. Voličům ODS to zase tak vadit nemusí, protože ta stejně více europoslanců letos mít nebude. Jako dobrou volbu v jejím případě vidím Jana Zahradila a Oldřicha Vlasáka. Oba patří k nejaktivnějším českým europoslancům. Druhý kandiduje ze čtvrtého místa, ale po tom, co jsem si přečetl jeho životopis a trochu se s tímto nenápadným politikem alespoň online seznámil, si myslím, že má šanci ty před ním přeskočit. A pak může být dobrou volbou ještě i Edvard Kožušník.

Koho dál volit a koho nevolit?

Myslím, že je celkem jedno, pokud to v těchto volbách hodíme ODS nebo Svobodným. Podstatné je, abychom je volili, a jejich zástupci se tam dostali. Jedni jsou ECR, druzí možná budou EFD. První chtějí EU reformovat, druzí se bojí, že reforma již nebude možná, a tak bude nutné EU opustit, nicméně potom založit unii novou.

Ostatně můžeme být docela klidní, protože ani jedno se v následujících pěti letech asi nestane. A tak není nutné se bát, že hlasem pro Svobodné způsobíme rozpad EU a 26. května do českých zemí vtrhne Putin. Jde spíše o symboliku, o vzkaz a o signál, že nechceme větší centralizaci, větší moc státu v našich životech a ekonomice, že ale Evropskou unii chceme, avšak požadujeme, aby plnila jen ty funkce, které plnit má.

Pokud půjdeme podle evropských frakcí, tak kromě ECR a EFD (Evropa svobody a demokracie), máme ještě EPP (eurolidovce), jejichž členy jsou u nás KDU-ČSL a TOP 09, eurosocialisty (PES, u nás ČSSD), euroliberály (ALDE, u nás zřejmě ANO), eurozelené (u nás SZ, a pokud se nepletu, tak zatím asi i Piráti) a taky eurokomunisty a spoustu nezařazených (většinou euroskeptických nebo nacionalistických stran).

Když si člověk přečte program TOPky, tak dojde k názoru, že tak šíleně eurohujerský zase není. KDU-ČSL zase chce family-friendly politiku prosazovat i na celoevropské úrovni. Pokud ji chcete volit, doporučil bych kroužkovat třeba Tomáše Zdechovského či Honzu Novotného. V případě TOPky zase například Jaromíra Štětinu.

Smysl má podle mě volit i zelené nebo Piráty. Ne kvůli jejich programu, i když ten taky není na některých místech úplně šílený, ale spíše proto, že jsou to strany nového typu, které za sebou mají nějaké ideje a osobnosti a především voličský potenciál do budoucna.

Naopak bych nevolil ANO. Tedy ne pouze proto, že jejich program je takový akademicko-byrokratický newspeak, který by ani Orwell nevymyslel, ale kvůli Babišovi. Je sice super, že si občané konečně uvědomili, že nemá smysl stále dokola volit kmotrovské strany, že je třeba volit osobnosti a nová uskupení. Ale nemůžeme všechnu moc v zemi dát člověku, který ani sám neví, jestli s StB spolupracoval či nikoliv.

Samozřejmě volit socialisty nebo komunisty je úplný nesmysl. U těch prvních vás nemusím přesvědčovat. Tam si stačí přečíst jejich program. Tedy hlavně ten, který převzali a nekvalitně přeložili od evropských socialistů. A u těch druhých vás taky nemusím přesvědčovat.

Nevolte nezvolitelné strany - není to zdarma!

Na závěr chci ještě varovat před všemi ostatními stranami. Sice na kandidátkách některých z nich jsou zajímavá jména - Martin Uhlíř, Aleš Hodina, Zdeňka Mašínová, Vladimír Hučín atp., ale jde o něco jiného. Celkem chtělo kandidovat 39 stran, ale jen ty, které jsem uvedl výše, se tam mají šanci dostat. A skoro bych se i vsadil, že díky předpokládané nízké volební účasti i všechny z nich dostanou.

Jenže víte, proč kandiduje tolik stran? Pokud totiž přesáhnou určité procento hlasů, tak za každý získaný hlas dostanou od státu peníze. Ano, vaše peníze. Skoro to vypadá, že některé nezvolitelné strany to mají už přes 20 let jako docela výnosný byznys.

V těchto volbách nevolíme jen české národní zájmy. Jsme v situaci, kdy tak trošku neseme odpovědnost za podobu celé Evropy. Svým způsobem jsou tyto volby nejdůležitější, protože to, co se v Evropském parlamentu schvaluje, má dnes na naše životy obrovský dopad. A pokud víte, jakou chcete mít Evropu, pak přeji šťastnou volbu!

Čtěte dále:


pondělí 19. května 2014

Evropský sen. Jakou EU chcete?

zdroj: wikipedia (cc)
Centralizovaná totalitní říše, nebo válka šovinistických národů? Přísně omezená federace, nebo jen zóna volného obchodu? Sociální stát, nebo pouze vícerychlostní mezinárodní spolupráce? Jaká EU je ideální?

Evropa. To je to místo, kde by chtěl žít každý. Somálec, který neví, co je to právní stát. Vlastně neví ani, co je to stát. Číňan, jehož manželka a děti musejí pracovat 16 hodin denně. Ruský homosexuál, který by chtěl bojovat za lidská práva v západní neziskovce. Američan, který by chtěl bezplatnou zdravotní péči a vysokoškolské vzdělání zdarma.

Anebo Singapurec toužící po takové státní regulaci, že by neměl ani chvíli času na podnikání. Nebo třeba slovenský důchodce toužící být solidární s mnohem bohatším řeckým důchodcem. A konečně Řek chtějící obchodovat v jiné měně, než je euro.

Evropa, to je to místo, kde ctíme svobodu, demokracii, právní stát. Kde se naše solidarita projevuje nejen v nezištné pomoci druhým zakotvené v našem genetickém kódu díky dědictví křesťanství a humanismu, ale i v evropském modelu sociálního státu.

Kde si chráníme své životní prostředí, usilujeme o vysokou kvalitu života, víme, co jsou to práva spotřebitelů, ale také práva pracujících - na přiměřenou pracovní dobu, na placenou dovolenou, na nemocenské pojištění, na pojištění v nezaměstnanosti. Kde se dokonce staráme i o rekvalifikaci a o základní životní minimum nezaměstnaného.

Kde studenti mohou napříč kontinentem studovat a poznávat jiné kultury. Kde usnadňujeme život zdravotně postiženým. Kde každý může vyznávat, jakoukoliv víru chce. Kde se nikdo nemusí stydět za svou sexuální orientaci a kde nejsou potlačována základní lidská práva.

Ale také místo plné nesmyslných regulací a nařízení. Prostor pro vytváření nových a umělých nespravedlností. Prostředí vnucující novou morálku. Mentalita, kde stát se stává důležitější než jednotlivec. Kde je demokratický deficit a kde mají žně ti, co umějí nejlépe lobbovat.

Část světa, která je natolik zpohodlněná, že zde již není prostor pro individuální iniciativu, kde nad kulturou podnikavosti zvítězila kultura závislosti. Kde je obrovská nezaměstnanost - zejména mezi mladými. Kde velké národní státy válcují ty malé. Kde jsou problémy s nelegálními imigranty. Ale i s těmi legálními. Kde si stát na sebe vzal obrovskou odpovědnost v oblastech, do kterých mu nic není, a naopak není schopen svou roli plnit tam, kde je nejvíce potřebný.

Evropu a Evropskou unii můžeme vidět z mnoha úhlů. Cílem tohoto článku je nabídnout ty podstatné z nich a ukázat, proč jsou některé vhodné, a jiné nikoliv. Pojďme se podívat na budoucnost Evropy. Jaké její podoby se nabízejí?

1) Válčící šovinisticko-nacionalistické státy

Ti, kteří mají potřebu bojovat proti euroskeptikům, se často obávají, že pokud nebudeme usilovat o ještě větší integraci a ještě větší centralizaci, celá EU se rozpadne, bude po míru, každý stát si začne hrát sám na sebe, bude vypuštěn drak šovinistického nacionalismu a zase spolu v Evropě začneme válčit.

Teoreticky se to stát asi může. Ale je důležité, aby si tito lidé uvědomili, že dnes - více než kdy jindy - k tomu může vést právě umělé, předčasné a vynucené úsilí předávat EU ty pravomoci, které by měly zůstat jednotlivým členským státům.

Protekcionismus, cla, šovinismus. Nikdo rozumný si nemůže přát, aby se tento nebezpečný a zhoubný typ nacionalismu vrátil. Sice je to asi spíše díky NATO, a tedy Americe, že spolu evropské národy a státy dávno neválčí, ale i tak je idea, že máme v Evropě mír i díky ekonomické spolupráci, a tedy i díky EU, docela důležitá.

2) Centralizovaná totalitní říše

Opačný extrém, kterého se zase bojí mnozí dnešní euroskeptici, je taková EU, která by se stala totalitní diktaturou. Ostatně víme, že takové zřízení by mohlo mít (formálně) daleko menší demokratický deficit, než dnes. Klidně by se mohla zavést i přímá demokracie a celoevropská lidová iniciativa. Osvědčený to nástroj vlády totalitních diktátorů odnepaměti.

V čem je ale tato hrozba reálná? Plošné a preventivní uchovávání osobních dat a biometrických údajů, likvidace různých podnikatelů skrze cílené daně či naopak dotace, zákony prosazující jedinou správnou morálku, monopol na mediální propagandu, dítě patřící státu místo rodině atp.

Teď je samozřejmě otázkou, kdo by všem ostatním svou morálku chtěl vnucovat. Byli by to zeleně-progresivističtí-neomarxističtí levičáci? Nebo naopak tradicionalističtí-paternalisticko-konzervativní klerofašisti? Nebo co třeba za pár let stoupenci práva šaría? Nebo snad bájní neoliberálové v alianci s neokonzervativci, zednáři a samozřejmě přáteli státu Izrael?

3) Současnost

Ale dost srandy. Zjistit, jak je na tom Evropská unie v současnosti, není nic jednoduchého. Ostatně ne vždy za to mohou ti, kteří ji tvoří. Ty věci jsou zkrátka složité samy o sobě.

Někdo by řekl, že jsme nyní někde mezi prvním a druhým extrémem. Do určité míry by měl asi pravdu. Navíc jsme skoro federací. Už jsme málem měli i evropskou ústavu, taky máme evropskou hymnu, vlajku a měnu a někteří tvrdí, že i evropského prezidenta.

Ti se také se dokonce považují za hrdé Evropany, občanství EU je pro ně důležitější než to národní a klidně by neváhali tvrdit, že existuje něco, jako je evropský národ. Dokonce by mu přiřkli i vlastní armádu, celní politiku a s jeho vlajkou šli bojovat za protekcionismus do celého světa. Ovšem samozřejmě ten evropský (tedy unijní).

Říká se, že kolem 80 % legislativy, kterou přijímají naše národní parlamenty, je ve skutečnosti pouze fraškovitá hlasovací mašinérie, a to všechno jsou jen nařízení, které už předtím přijal Evropský parlament. Ten, který ty zákony však ani nevymyslel, protože (zatím) nemá zákonodárnou iniciativu.

Není zde prostor vysvětlovat detaily toho, jak současná EU funguje. Ostatně sám tomu nerozumím o moc více než ti, kteří se tváří, že ano. Podstatné však je, že národní státy dnes existují, stejně jako národy a národnosti. Ale v praxi funguje EU jako taková hybridní a velice složitá federace na pomezí supranárodní a mezinárodní organizace členských zemí.

4) Vícerychlostní Evropa

Někteří navrhují, aby integrace v rámci Evropy probíhala nenuceně a postupně. Kdo ještě nechce být v EU, tak nemusí. Kdo chce mít jen společný volný obchod a bezcelní politiku či být jen součástí vnitřního trhu EU, klidně může. Pokud chce někdo přijmout jako svou měnu euro, taky není problém.
Kromě měnové unie, ale může vstoupit i do té fiskální a konečně taky bankovní. A určitě půjde jít ještě dál.

Taková EU nemusí být jen ekonomickou organizací. Může v některých věcech být organizací i politickou. Avšak zůstává zde mezinárodní suverenita jednotlivých členských zemí. Ty nejsou spolkovými státy EU, ale mají vlastní zahraniční politiku a samy se svobodně rozhodují, jaké pravomoci budou řešit společně s ostatními na úrovni EU, a jaké nikoliv.

5) Evropská federace

The United Nations of Europe či The United States of Europe? Vlaječka, hymna, euro, evropský prezident, ústava. Ta je důležitá. Jasně vymezuje výkonnou, legislativní a soudní moc. Máme evropský parlament, evropskou vládu i evropského prezidenta.

Toho volíme přímo. Ve velké show vybíráme celebritu, která si bude podávat ruku s Obamou či Putinem, budou na sebe mít číslo na soukromý mobil a celé to bude prostě cool. Oficiálním jazykem EU bude angličtina, místní dialekty (pardon národní jazyky) postupně vymizí. Bude se uvažovat, že i na olympiádách nebo na mistrovství světa v hokeji už nebudeme soutěžit jako jednotlivé státy, ale pod jednou evropskou vlajkou.

Dokonce budeme mít i veřejnoprávní evropskou televizi. Místní strany už nebudou relevantní, budeme mít ty evropské. Budujeme nejen evropskou federaci, ale i nový evropský národ. Slavíme taky svátek Evropy. Dokonce už nespoléháme na Američany a zřídili jsme si vlastní evropskou armádu. Jako jednotná Evropa teď konkurujeme Číně, Americe, Rusku, Indii i islámskému světu. Zkrátka jsme federace - evropský superstát! Lákavé, co?

6) Evropský sociální stát

Ale můžeme jít ještě dál. Proč zůstávat na celoevropské úrovni jen u laissez faire formy malého státu, jak připouštěl i klasický liberál F. A. Hayek. Když už máme moc, tak ji musíme pořádně využít. Vykašlat se na nějaký zpátečnický a neoliberální princip subsidiarity a prostě to všechno řídit shora. My socialisté nahoře už několik staletí víme lépe než náš řadový člen Pepa tam někde z Horní Dolní, jak by měl vypadat jeho svět.

Nevím, na kolik je francouzský, britský či německý dělník uvědomělý o socialistické internacionále a mezinárodní dělnické solidaritě natolik, že by byl pro něco takového. Sice se tak obrovská míra solidarity s dělníkem českým, slovenským, maďarským či bulharským nedá vyloučit, ale z povahy socialismu se obávám, že by ti západní brzy přišli na to, že by to nebylo v jejich zájmu.

Vytvořit z EU sociální stát je zajímavá myšlenka. Zejména tedy pro nízkopříjmové skupiny obyvatel z východní, tedy té chudší části EU. Západní státy jsou přece bohatší, a my jsme jeden evropský stát a jeden evropský národ, a tak bychom měli být navzájem solidární. (Ono to zní šíleně, ale ohledně záchrany Řecka nebo velkých bank z peněz daňových poplatníků takto přece argumentovali i ti evropští politici, kteří se označují za pravicové, byť je možná částečně omlouvá jejich maoistická minulost).

A tak bychom přerozdělovali. Od bohatších k méně bohatším. Zavedli bychom velké progresivní daně. Třeba klidně i 90 %. Možná bychom mohli jít ještě dál. Znárodnit evropské firmy, zavést jednotnou minimální mzdu aspoň tak vysokou, jak si hlupáci Švýcaři odmítli odhlasovat v referendu, nebo třeba udělat dotace na umělá pracovní místa pro mladé.

Taky bychom mohli odstranit demokratický deficit ve firmách, hlasovat o odměnách manažerů nebo rovnou zavést všeobecný občanský příjem. Pak už jen stačí, až nějaký uvědomělý socialista za pár let prohlásí, že EU je málo, že je třeba udělat sociální stát z celého světa, a pohádky bude konec.

7) Zóna volného obchodu

Úplně jinou koncepci Evropy si ale můžeme představit v tomto pojetí. Každý národní stát opět nabude svou státní suverenitu ve všech těch oblastech, v nichž ji v minulosti podstoupil Evropské unii. Klidně by ty věci mohly ony státy nechat, jak jsou, a měnit je až postupně, jak budou chtít.

Jenže mnohé funkce EU jsou důležité. Volný bezcelní obchod, volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu. Možnost pracovat, zakládat životnost, podnikat, používat diplom i v jiných zemích Evropy atd. atd. Zkrátka opět by bylo výhodné nějakou tu unii států vytvořit.

A tak by vznikla unie nová, ale tentokrát by plnila jen ekonomickou funkci. Byla by zónou volného obchodu a volného trhu. Nemusela by mít společnou zemědělskou politiku, jednotnou regulaci každého výrobku, dotaci na úplně cokoliv atp. Jenže, co z toho je nejlepší?

Existuje evropský národ?

Potká se takhle Pražák pracující v neziskovce placené z veřejných prostředků s dvakrát chudším ostravským truhlářem pracujícím na živnost a povídají si, co mají jako Češi společného. Jeden říká "vo" a druhý zase "bo" (tedy "o" a "protože"). Zkrátka, pokud se zrovna nepotkali při příjezdu autobusu s českými hokejisty, kteří právě vyhráli zlato, nebo při jiné příležitosti v zahraničí, kde jsou naštvaní na nefunkční služby, a s radostí zjistili, že slyší mluvit někoho česky, tak toho moc nenajdou. Ale něco přece.

Jenže když se potká Francouz a Fin v Americe, o čem si budou povídat? Chytnou se kolem ramen, namalují si na tvář evropské vlaječky a začnou si zpívat Ódu na radost? Budou si povídat o přínosech francouzského osvícenství? Nebo snad o Lize mistrů? Mluvit společným jazykem (jakým?) a smát se typickým evropským vtipům? Asi těžko.

I když něco by možná přece jen našli. Sedli by do nejbližší kavárny a mohli by se Američanům vysmívat, že nemají povinné veřejné zdravotní pojištění, že mají drahé vysokoškolské vzdělání, že si musejí sami šetřit na stáří. Že jsou Američané tak přehnaně vlastenečtí, tak šíleně závislí na svobodě, tak moc je pro ně důležité náboženství - a ještě k tomu křesťanství. Mohli by se jim smát, jak posílají své mladé muže umírat za hlupáky Evropany ustupující před Hitlerem.

Jednou se možná něco takového, jako je evropský národ, vytvoří. Je však zaprvé otázkou, zda to není zbytečné. A zadruhé na to není vůbec třeba spěchat. A už vůbec to nepůjde vytvořit nějakým nařízením shora. No, nepůjde, asi by šlo, ale to by se dělat nemělo. I proto, že to nemusí dopadnout dobře. Vnucovat národnost a zrovna v Evropě... Dobrý pokus, jak EU rozložit zevnitř.

A co evropský sen?

Dejme tomu, že dnes ještě nemáme evropský národ a nehleďme na to, zda kdy mít budeme. Pojďme se podívat, jestli nemáme alespoň ten evropský sen. Američané svůj American Dream mají.

Pro ně je to idea, že ať už se člověk narodí do chudé rodiny nebo prostě jen do Ameriky přijede jako chudý imigrant, tak skrze svoji vlastní píli díky svobodě, demokraticky smýšlející společnosti a tržní ekonomice se může dostat až na úplný vrchol sociálně-ekonomického žebříčku. A neřešme teď, že a proč už Amerika taková asi dávno není.

Ale co náš European Dream? Možná bychom se mohli trochu opičit a chlubit se, jak tady máme sociální stát. Že je jedno, do jaké rodiny se člověk narodí, ale díky bezplatnému školství může každý Evropan získat dobře placenou a pohodlnou práci a následně si užívat bezstarostné a důstojné stáří (Tedy asi jen do té doby, než si čínský voják přijede nechat splatit své dluhy, zamiluje se do Evropanky a zalíbí se mu více metrů čtverečních pro jeho novou rodinu).

Kdybychom to dovedli do extrému, tak Američanův sen by byla osobní svoboda a zodpovědnost, tvrdá práce navzdory nepříznivému osudu, spolehání se na vlastní síly a hluboká mravnost a zbožnost, zatímco pro rozmazleného Evropana by to byla vysoká minimální mzda, členství v odborech, právo co 14 dní stávkovat, vysmívat se pánbíčkářům nebo mít MHD zdarma pro seniory.

Jenže o tom evropský sen není. Ten může být úplně o něčem jiném. A bude podobně mytologický a ke skutečnosti možná ne úplně uctivý jako každý jiný sen. Zkrátka máme mír a neválčíme. Můžeme mezi sebou svobodně obchodovat, cestovat, žít na druhém konci světadílu, a to vše při zachování vysokého životního standardu.

Jakou EU tedy chtít?

Myslím si, že kromě prvních dvou by se docela dobře žít nebo alespoň přežít  dalo skoro ve všech typech, které jsem výše uvedl. Nejlepší by asi byly tři z nich, a to vícerychlostní EU, evropská federace nebo pouze ekonomická organizace jako zóna volného obchodu.

Současný stav není příliš vyhovující. Zároveň se obávám, že zůstat pouze u subsidiární federace se zeměmi, jako je Francie, a nestávat se postupně centralizovanou říší s přerozdělovacím státem, není moc reálné. Všechno to rozpustit a začínat úplně znovu, taky nemusí být úplně ideální řešení.

Proto se jako nejlepší možnost (či nejméně nejhorší) v tuto chvíli nabízí dát současné EU ještě jednu šanci. Tedy prosazovat její reformu a koncept vícerychlostní Evropy při zachování suverenity členských zemí (národních států) a důsledně prosazovat princip subsidiarity. Tedy alespoň zatím.


Dále čtěte:


neděle 18. května 2014

Co je a co není rozumné řešit na úrovni EU?

Zdroj: Wikipedia (cc)
Jaké věci bychom měli v Evropě řešit z centra? Jednotně a společně? A jaké nechat na jednotlivých státech, nižších (samo)správních jednotkách či přímo na občanské společnosti?

No, správně bych se měl ptát naopak. Protože vše začíná svobodou a odpovědností jednotlivce, pokračuje skrze jejich dobrovolnou spolupráci, rodinu, místní společenství, spolky, občanská sdružení, neziskovky, firmy atp. Až pak jsou obce, kraje a (národní) státy. A až pak je EU. Případně i nad ní může něco být. Ale to by bylo na jinou debatu.

Zde je důležité - pár dnů před volbami do Evropského parlamentu, který o těchto věcech často také rozhoduje (a možná bude rozhodovat stále více), debatovat, jaké z nich se nám v Evropě vyplatí řešit společně na celounijní úrovni, a které bychom naopak měli nechat úrovním nižším. Ostatně EU je původně postavena na myšlence subsidiarity - že se nemá nic řešit výše, než je to nutné. To prosazují třeba i zelení, ačkoliv mám pocit, že tam, kde se jim to hodí, občas tento princip sami porušují.

Než se dostanu k věci, je dobré zmínit, že jsem se inspiroval v programech těch našich politických stran, které mají šanci se do Evropského parlamentu u nás dostat. Tedy např. TOP 09, ANO, ODS, KDU-ČSL, SZ, Piráti, ČSSD, Úsvit a Svobodní. Takže pokud níže ti, kteří je četli nebo vymýšleli, poznají své nápady, tak to není náhoda.

1) Co je rozumné řešit na celoevropské úrovni?

- odstraňování celních překážek mezi členskými zeměmi
- úsilí o bezbariérový vnitřní trh; odstraňování ochranářství
- co největší volný obchod a volný trh v rámci zemí EU
- možnost svobodně pracovat kdekoliv v EU
- odstraňování administrativních a byrokratických překážek

- úsilí o harmonizaci legislativních předpisů
- možnost občana členského státu volit v komunálních volbách po celé EU, pokud bydlí jinde
- postupné jednotné uznávání univerzitních diplomů
- existence soudu řešícího spory týkající se fungování EU

2) Co dalšího by mohlo být ještě rozumné řešit na celounijní úrovni?

- volný pohyb osob v rámci zemí EU (Schengen)
- program typu Erasmus
- a ten rozšířený i na střední školy
- veřejně přístupné výsledky vědeckých výzkumů placených z veřejných peněz
- právo EP navrhovat vlastní legislativu

3) Co se ale na úrovni EU naopak řešit nemá?

- společná zahraniční politika (postoj k Izraeli, USA, Kosovu, Rusku atp.)
- společná evropská armáda
- společná sociální politika (EU jako přerozdělovací sociální stát)
- společná zemědělská politika, kdy se z centra určuje, co se má pěstovat (výrobní kvóty na zemědělské komodity - cukr, mléko atp.)
- imigrační kvóty pro rozdělování přistěhovalců

- povinné kvóty pro ženy ve vedení soukromých firem
- soud, který by byl nadřazen nejvýše postaveným soudům členských zemí
- dosažení plné zaměstnanosti v celé EU
- společný antidiskriminační zákon
- společná vzdělávací politika

- společná politika v rámci rodinných vztahů (třetí pohlaví, homosexuální manželství atd.)
- společná zdravotní politika
- bankovní unie
- mechanismus na záchranu bank z evropských peněz
- jednotná regulace odměn bankéřů v EU

- záruky zaměstnání mladých v celé EU
- jednotné zákony a regulace proti kouření
- daňová harmonizace v EU (daň z příjmu FO a PO)
- jednotný tvar a název potravin a dalších výrobků
- financování evropských politických frakcí (stran) a jejich nadací z peněz EU

- právo na překlad do všech jazyků pro politiky a zaměstnance orgánů EU
- existence parlamentní televize
- informační kanceláře po celé EU
- 2 sídla Evropského parlamentu
- společná politika v sociálně-etických otázkách (eutanazie, potraty atp.)

- jednotná regulace (škodlivé) reklamy
- jednotné omezení pracovní doby (ve svátcích atd.)
- jednotné rušení poplatků za bankovní služby
- celoevropské referendum (lidová iniciativa)
- existence sociálních práv na úrovni EU

- plošný sběr a uchovávání osobních dat občanů
- (preventivní) centrální databáze biometrických údajů
- vytvoření nezávislé a veřejné ratingové agentury
- poskytování sociálního bydlení
- společný evropský prezident (přímo volený ve velké celebrity show jako v USA)
- nemožnost členských zemí mít nižší DPH (např. než 5 a 10 %)

4) Co bychom dále na úrovni EU spíše řešit neměli?

- investice ze společného rozpočtu EU
- společná politika zaměstnanosti
- společná azylová a imigrační politika
- samostatná evropská daň
- společná transakční daň

- dotace na místní kulturu
- evropské známky kvality pro výrobky
- zrušení roamingu po celé EU
- společná energetická politika
- společná antidumpingová politika

- jednotná regulace ne-fair-trade výrobků
- stejná kvalita stejného výrobku v celé EU
- informační kampaně o EU placené z peněz EU
- společná ochrana práv seniorů, matek, hendikepovaných atp.
- společné etické mantinely pro vědecký výzkum

- vytváření (dalších) pracovních míst
- nárok na předškolní vzdělávání v rámci celé EU
- evropské programy na zateplování budov a jiné energetické úspory
- dotace na jadernou energii či naopak zákaz členským státům ji dotovat
- společná podpora zemí ohrožených změnou klimatu či chudobou

- celoevropské právo na vysokorychlostní internet
- zrušení daňových rájů v rámci zemí EU
- celoevropské kampaně proti násilí na ženách atp.
- digitalizace archivů a knihoven po celé EU
- jednotné standardy pracovního prostředí

- jednotná evropská národní identita - umělé vytváření evropského národa
- společný svátek jako den Evropy/EU
- společné evropské kulturní projekty

5) Co je ale otázkou, jestli bychom to měli řešit společně?

- jednotné a propojené informační systémy (obchodní a živnostenský rejstřík atp.)
- koordinace vnější obranné politiky
- společná cla vůči nečlenským zemím
- společná vízová politika
- společná měna euro

- Evropská centrální banka
- společný fiskální pakt (tedy i dohled EU nad rozpočtovým procesem členských států + nutnost mít transparentní účetnictví atp.)
- dotace do dopravní infrastruktury
- dotace do životního prostředí
- dotace do vzdělávání

- společný postup vůči daňovým rájům
- standardizace účetních předpisů a postupů
- společná ochrana spotřebitelů + povinné info pro spotřebitele na výrobcích
- dotace na profesní rekvalifikace, kurzy atp.
- společná politika snižování emisí

- společná politika na ochranu životního prostředí
- nárok na stejný rozsah lékařské péče kdekoliv v EU
- podobná pracovně-právní legislativa v celé EU
- jednotný celoevropský patent
- omezení CO2 pro nová auta

- povinné označování spotřebičů energetickými štítky
- společný zákaz pěstování geneticky modifikovaných plodin
- společná vnitřní bezpečnostní politika
- jednotné zrušení/existence letního času
- společná vesmírná politika

- existence Evropského parlamentu
- společná protidrogová politika
- společný boj proti terorismu
- jednotné standardy pro hračky, obuv a další výrobky určené dětem
- jednotné podmínky pro čistírny odpadních vod

- jednotná akreditace zdravotnických zařízení
- jednotná pravidla označování léků nevhodných pro děti
- evropský průkaz postižených - pro slevy, sociální pomoc atd.
- celounijní povinnost webů veřejné správy být přístupné pro postižené atp.
- dotace do obnovitelných zdrojů energie z peněz EU

- jednotná legislativa pro silniční kontrolu, technickou prohlídku a měření emisí
- společný zákaz GMO krmiv pro zvířata
- evropské dotace na větší kvalitu přírody a zachování biodiverzity
- společná ochrana zvířat, kvality chovu atp.
- celounijní zákaz těžby břidlicového plynu atp.

- registr lobbistů v EU
- jednotná ochrana autorských práv
- cílená integrace lidí z třetího světa do evropské společnosti

Závěr

Raději nepočítejte, kolikrát jsem v tomto textu použil slova jako EU, jednotné, společné, unijní či evropské. Mohlo by to být i bez toho, ale to bychom mohli při čtení zapomenout, o co nám vlastně jde. Tedy rozpoznat, kterou z těch věcí je dobré na celounijní úrovni řešit.

Připomínám to proto, že pokud s něčím souhlasíme, je až příliš snadné sklouznout k tomu, že to budeme chtít prosadit v celé EU, aniž bychom si uvědomili, a) jestli není lepší to přenechat nižším úrovním, nebo b) jestli je to věc, která je skutečně veřejná, a nebylo by možné ji prosazovat pouze v rámci občanské společnosti.

Abych dal příklad, tak v prvním případě nemusíme být nutně proti evropskému modelu sociálního státu (a dokonce si můžeme myslet, že to je právě jedna ze součástí evropské identity - to, co nás civilizované Evropany odlišuje od zbytku světa), ale zároveň nemusíme hned chtít, aby se vytvořené a na daních vybrané bohatství přerozdělovalo centrálně přes Brusel do každé domácnosti, ale naopak můžeme požadovat, aby sociální politika zůstala v kompetenci členských zemí.

A v jiném případě zase můžeme být třeba Dánové a souhlasit s tím, aby stát uznával homosexuální manželství, ale nemusíme to samé nutit Polákům. Podobně by se nám totiž nemuselo líbit, pokud bychom byli třeba Švédové, a kdyby se Malťané znovu rozhodli zakázat rozvody a dokonce to prosadili v celé EU.

Zkrátka jde o to, že některé věci je opravdu rozumné na úrovni celé EU řešit, a některé ne. Pak je v tomto smyslu jedno, zda bychom byli tím, čím je EU dnes, nebo federací či jen sdružením volného obchodu.

Čeká nás velká diskuze o tom, jak by to celé vlastně mělo být. A smutné a varující je, že před těmito volbami v podstatě taková debata ani neproběhla. Asi ani proběhnout nemohla, ale bylo by to docela vhodné. Volby do orgánu, který prý ovlivňuje až kolem 80 % naší národní legislativy by si asi zasloužily více pozornosti.

Osobně jsem v tomto článku nevyčerpal zdaleka vše a mnoho z toho, co zde je, může být nepodstatné, ale některé věci je myslím důležité si uvědomit. Člen Svobodných, který by EU nejradši zrušil a založil znovu, i socialista, který by byl pomalu rád, kdyby Brusel rozhodoval o tom, jak se má doma bavit se svou manželkou, jsou nuceni přemýšlet a diskutovat o tom, co je skutečně potřebné.

Stejně tak u některých věcí je pro mě docela snadné říct, že by bylo lepší je řešit na celounijní úrovni (a možná by bylo snem liberála ve mně, kdyby se řešily i na celosvětové úrovni). U jiných věcí je zase snadné říct, že je naprostý nesmysl, aby se jimi řídila celá Evropa. Ale u mnoha je velmi těžké zaujmout jasný postoj. Zvlášť, pokud člověk neměl příležitost o těchto věcech ještě seriózně a pečlivě přemýšlet a diskutovat.

V každém případě se zdá, že nějakou EU potřebujeme. Zároveň je jasné, že ta současná už v mnoha věcech překračuje svoje pravomoci a dělá to, co už dělat nemá. Ale o tom, jak by Evropská unie měla být uspořádána, a koho v těchto volbách volit, se rozepíšu zase příště.


David Vikar: Když padnete na dno, nezapomeňte na svůj příběh

Jeho firma dělá výstroje pro ty nejlepší české a dnes už i světové hokejisty. Byl to Davidův dětský sen. Z počátku se mu ale všichni vysmáli. V tvrdé konkurenci přece nemůže prorazit. Podařilo se. Užíval si to. Pak přišla zrada a krach. Do dluhů a na úplné dno. Šla po něm i mafie. Jenže on to nevzdal. Věřil svému snu a dnes je na tom jeho firma nejlépe, jak kdy byla. Co je tajemstvím jeho úspěchu? Jak to překonal? A v čem se můžeme inspirovat i my?

>> Celý rozhovor s Davidem Vikarem si můžete přečíst na Objevit.cz.