Chtěl bych volit KDU-ČSL, ale…

Vypadnout ze sněmovny. Očistit se. Poučit se z chyb. Získat důvěryhodné osobnosti. Napsat kvalitní a udržitelný program. Nejen podle průzkumů to teď vypadá, že se lidovci do sněmovny dostanou. Jako jejich bývalý člen se ptám – měli by, nebo raději ne?

Budu vám vyprávět příběh

Možná čekáte, že budu na KDU-ČSL házet špínu. Přece jen důvody mého odchodu nebyly jen ideové nebo profesní. Mohl bych tady psát o nějakých interních drbech a chovat se jako zhrzený milenec. Nic takového dělat nebudu. Místo toho vám něco povyprávím.

Představte si, že je vám osmnáct. Chcete měnit svět. Od starších slyšíte, jak je to těžké. Ale těm se vysmějete, protože víte, že je jednodušší rezignovat a vymlouvat se. Zatím to nevíte. S přibývajícími zkušenostmi však zjišťujete, že to těžké opravdu je. Zjišťujete, že na to, abyste v české společnosti skrze politiku dokázali něco změnit k lepšímu, musíte být opravdu silná osobnost. Zatím jí nejste.

A tak máte možnost zevnitř poznávat tehdy jednu ze dvou jediných pravicových stran ve sněmovně. Fandíte Čunkovi. Proti té šílené mediální štvanici. Vadí vám Kalousek i kmotři a arogance v ODS. Zjišťujete však, že ani vaše strana není ideální. Že v ní jsou taky takoví, kvůli nimž jste jí dali přednost před ODS. Jaká to úleva, když začnete věřit, že takoví si zakládají vlastní stranu a společně s Kalouskem odcházejí do TOP 09. Všichni.

Poznáváte dál - že věkový průměr spolustraníků je vskutku vysoký. Někdo by řekl – je to strana důchodců, pár desítek lidí ve středním věku a několika mladých. Zjišťujete, že ne vše funguje, jak byste chtěli. Představujete si profesionální stranu na úrovni rakouských lidovců či německé CDU/CSU. Ale ono to tak není. Co sami nezařídíte, to nefunguje. Jste v Česku. A ještě k tomu na Ostravsku. Lidský, organizační ani finanční kapitál není ideální.

Cyril Svoboda jako nový předseda vám navíc není moc sympatický, nepovažujete ho za schopného lídra, myslíte si, že ve Vsetíně měl vyhrát Čunek. S ním by KDU mohla získat i 10 %. Lidé ho znají. Média by o lidovcích mluvila. Ale i tak – spoustě dalších lidí věříte a podle své motivace jim také pomáháte. Už dávno víte, že lidovecká mentalita je trošku jiná. Že minimálně v běžné lidské rovině se k sobě navzájem chovají podobně jako lidé v západních zemích. To jste z běžné české populace, která nežije křesťanstvím, dosud moc neznali.

A tak vesele podléháte Dunnig-Krugerově efektu a vytváříte grafy, kde KDU-ČSL bude mít minimálně deset, ale klidně i patnáct a proč ne rovnou třicet procent. Ještě nemáte tolik politologického vzdělání, abyste chápali kontext, v jakém se čeští křesťanští demokraté sociálně i historicky zrovna nacházejí. Bojujete, fandíte, chcete, ať se dostanou do sněmovny.

Ale ono ne. Přicházejí poslední výsledky převážně z velkých pražských obvodů a vy ještě stále věříte, že to na těch 5 % bude stačit. Že opravdu ne, si přiznáte až ve chvíli, kdy Cyril Svoboda oznamuje porážku.

Co se dá dělat. Fandíte dál. Nejste přece kariéristický TOPák, říkáte si, a začnete vymýšlet plán, jak by to lidovci měli zařídit, aby se v roce 2014 do sněmovny opět dostali. Přece jen by to byl veliký historický úspěch. Vždyť, která česká strana po tom, co vypadla ze sněmovny, se tam dokázala znovu vrátit? Navíc se strana očistí, projde sebereflexí, uvědomí si, co dělala špatně, přiláká nové lidi a navíc zůstanou jen srdcaři.

A to je přesně to, co se nyní děje. KDU-ČSL si zvolila nového předsedu. Mladého, vzdělaného, s vůlí bojovat a měnit politiku k lepšímu. Na kandidátky se jí podařilo dostat zajímavé osobnosti, dokázala vyřešit své finanční problémy, splácet dluhy, a tím i trošku naznačit, že by dobrým hospodářem mohla být i ve vládě. Při sbírání podpisů pro Zuzanu Roithovou navíc ukázala, v čem spočívá síla početné členské základny. Zlepšila i svou marketingovou komunikaci a snad i lépe pochopila, co v minulosti dělala špatně. Zažila něco, co by nyní potřebovala i ODS. Vypadnout z vlády, možná i ze sněmovny, očistit se a zbavit se některých lidí, kteří v ní jsou převážně kvůli mocenskému prospěchu.

Kvalitní osobnosti

Hlavní přednost současné KDU-ČSL vidím v některých lidech, kteří za ní teď kandidují. Kteří mají odvahu nejen se veřejně pustit do voleb, ale kteří tu odvahu prokazují i v občanském a profesním životě. Jmenovitě - Jan Čižinský, Ondřej Závodský, Daniel Herman, Alexandra Alvarová, Jan Bartošek, Šimon Heller, Václav Krása, Leo Steiner, již zmíněný Pavel Bělobrádek, Ondřej Benešík či Marian Jurečka. Nemluvě o zástupech starostů, radních, učitelů, lékařů, živnostníků a dalších aktivních občanů. Tito lidé by v příští sněmovně měli být.

To dobré z programu

Program KDU-ČSL je tradičně jeden z nejlepších. Na české poměry středový. Pavel Bělobrádek sice říká, že lidovci jsou středo-pravicová strana se silným sociálním akcentem, ale abych si trochu rýpnul – to druhé v rétorice KDU trošku převažuje. Tak v poměru 95:5. Což je k současnému politickému kontextu pochopitelné a i pro pravicového voliče snad přijatelné. Ale konkrétně – co z programu křesťanských demokratů může mít smysl?

Ekonomika a pracovní místa

- změna systému zadávání veřejných zakázek

- podpora malých a středních podniků a rodinných firem

- zlepšení praktické spolupráce škol a firem

- role Úřadů práce opět jako poradců nezaměstnaným

- snaha nezvyšovat daně ani celkovou daňovou zátěž pro firmy a živnostníky

- daňová stabilizace

- zlepšení situace pro zaměstnávání absolventů

Veřejné finance a profesionální stát

- finanční ústava a zastavení zadlužování

- snížení výdajů na provoz veřejné správy, omezení nepotřebné agendy státu

- transparentní rozklikávací rozpočet

- úplný zákaz anonymních akcií

- prosazení zákona o státní službě

- jeden identifikační průkaz pro všechno

- otevřená výběrová kritéria do pozic ve státem vlastněných firmách

- snaha o adresné vyplácení sociálních dávek a zpřísnění pravidel pro jejich vyplácení

Daně a podpora rodin

- snížení daní pracujícím rodičům, společné zdanění manželů, zvýšení slevy na dani pro dítě

- snížená sazba DPH na zboží potřebné pro výchovu nových generací

- důchodová reforma s ohledem na počet vychovaných dětí

- zastavení podivných praktik v oblasti exekucí

- umožnění rodinám péči o seniory a handicapované osoby v domácím prostředí

Omezení korupce

- větší transparentnost financování politických stran

- povinné online zveřejňování veřejných zakázek, smluv a faktur

- povinnost rozkrytí vlastnické struktury pro firmy spolupracující se státem atp.

Zdravotní péče

- zachování existence veřejného zdravotního pojištění

- připuštění nadstandardní zdravotní péče pouze v případech, kde nebude ohrožena dostupnost standardní péče pro všechny občany

- větší transparentnost v tom, co je ve zdravotnictví hrazeno z veřejného zdravotního pojištění

Potraviny a soběstačnost

- zpřísnění trestů za šizení spotřebitelů

- větší informovanost veřejnosti o nabízeném zboží

- úsilí o potravinovou soběstačnost ČR

- zvýhodňování domácích výrobců a producentů

- podpora rodinných farem, regionálních značek atp.

- lokální patriotismus při nákupu potravin

- oslabení vlivu velkých nákupních řetězců

Další věci:

- důraz na etickou a ekologickou výchovu, občanské vzdělávání, podporu praktických oborů

- zlepšení vzdělávání i postavení učitelů ve společnosti

- osvěta v oblasti finanční i počítačové gramotnosti obyvatel

- důraz na kulturu, ochranu památek i přírodního bohatství

- snaha o zlepšení dopravní infrastruktury a zvýšení její bezpečnosti

- prozápadní zahraniční politika

- důsledné potírání nelegální imigrace i zpřísnění imigrační politiky EU

Až příliš levicový program

Jenže logicky můžeme namítnout, že tento program je až příliš levicový, možná i paternalistický. Ony levicové věci z něj budu ale kritizovat až nyní. Z hlediska idejí klasického liberalismu jsou však i některé věci uvedené výše problematické. Je však otázkou, zda tyto ideje jsou tím, co zrovna nyní Česká republika potřebuje, zda rozumný kompromis v podobě sociálně-tržního hospodářství po vzoru (poválečného) Německa, a především tedy našich sousedů z Bavorska by pro naši zemi nebyl přece jen lepší.

KDU-ČSL ve svém programu říká: „Podpoříme snížení ceny práce.“ Ale jak je to myšleno? Že by platy u nás měly být ještě nižší? Neodporuje si to potom s jinou částí programu? Tedy kritikou právě toho, že v uplynulém období u nás mzdy klesaly? Dále hovoří o tom, že stát by měl posílit investice. Keynesiánství? Je to ovšem z dlouhodobého pohledu historicky úspěšný ekonomický koncept?

Dále pak lidovci slibují, že dokážou zařídit tvorbu nových pracovních míst. Tak jako v jiných věcech mi tam chybí, jak konkrétně a na základě jakých studií, progńoz i reálných zkušeností předpokládají, že zrovna jejich řešení bude úspěšné. Obecně mi v programu chybí odkazy na nějaké konkrétní propočty. Nejsem ekonom, ale v naší zemi ekonomy máme. Snad i nějaké nezávislé, skutečné vědce a badatele. Kdybych jím byl, požádal bych relevantní politické strany, aby mi svůj ekonomický program poslaly a pokusil bych se provést nezávislou analýzu.

Co mi dále vadí, co je diskutabilní?

- zavedení registračních pokladen

- „povinná majetková přiznání pro občany, kteří v jednom kalendářním roce nabudou movitého nebo nemovitého majetku, cenných papírů a podílů v korporacích v součtu nad deset milionů korun“ – ptám se proč?

- zavedení progresivního zdanění – 12, 20 a 28 %

- postupné zvyšování minimální mzdy

- plošné testování žáků - vede to však k lepší vzdělanosti našeho národa?

- nezavedení školného na vysokých školách – jenže nevedlo by naopak zavedení školného k tomu, že by studenti dopředu více přemýšleli nad tím, zda má smysl investovat své budoucí peníze a nejlepší roky svého života do oboru s nízkou pravděpodobností na uplatnění?

- zavedení čipového občanského průkazu – chápu, je to efektivní, ale může to mít i své nevýhody, ne?

- budoucí přijetí eura – je to chytré?

- pokračování v další integraci v rámci Evropské unie - je to pro nás výhodné?

- postupné přecházení na elektronické volby – je to bezpečné?

- a vadí mi ještě jedna věc – jak může být lídrem v mém kraji současný Zemanův ministr, který navíc s krajem nemá podle všeho ani nic společného?

Z filozofického hlediska je pak program KDU-ČSL problematický v jedné věci. Není spravedlivý. Chce (sice mírně, rozumně a s respektem) zvýhodňovat některé vybrané sociální skupiny na úkor druhých. Rodiče s dětmi na úkor těch, co děti nemají. České podnikatele a zaměstnance na úkor zahraničních. Poctivé na úkor nepoctivých. Ty, kteří přinášejí přidanou hodnotu, na úkor parazitů. Znevýhodněné, slabé, nemocné, staré a mladé na úkor zdravých a silných lidí v produktivním věku. Můžeme říct, že je to tak ale nakonec přece jen morálně správné, a tedy spravedlivé. Možná je. To je otázka do diskuze.

S kým půjde KDU-ČSL do vlády? Zůstane v opozici?

Často se říká, že lidovci byli v každé vládě. Kdo chce znát fakta, ví, že to není pravda. Že v některých vládách lidovci nebyli. Psát o tom by však bylo na samostatný článek, proto bych zájemcům doporučil prostudovat si alespoň neakademický zdroj, tedy informace na české Wikipedii – zejména tady a tady.

Dovolím si tvrdit, že dle programu je v současném českém kontextu KDU-ČSL stranou středovou. Ideově především umírněně konzervativní, avšak s prvky jak liberálními, tak sociálně-demokratickými. Do vlády odmítá vyloženě jít především s komunisty. Umím si však představit nějakou sociálně-tržní středo-levicovou vládu ANO, ČSSD a KDU-ČSL. Teoreticky by taková vláda mohla prosadit řadu důležitých věcí, a zároveň zabránit vlivu komunistů i nebezpečného prezidenta. Možná i dávat pozor na Babiše.

Co by pro KDU-ČSL ale mohlo být lepší, je to, kdyby zůstala v opozici. A to zejména v situaci, kdy by politická scéna i ČSSD byly na další čtyři roky skutečně ovládnuty Zemanem. Lidovci by tak společně se stranami, které se označují za pravicové, s TOP 09, s ODS, možná i se Svobodnými byli hrází proti těm, kteří by byli nebezpečím pro svobodu, demokracii, právní stát, svobodnou ekonomiku i parlamentní a ústavní pořádek v zemi.

Proč ji přece jen možná budu zase volit?

Kandidáty KDU-ČSL jsem až na dvě výjimky volil od svých osmnácti. (Karla v druhém kole. Piráty s propracovaným programem před dvěma lety v krajských volbách). Jeden z důvodů, proč jsem už nadále nechtěl být členem KDU-ČSL, byl ten, abych mohl skutečně nezávisle a objektivně zhodnotit kvalitu programů, idejí a osobností všech stran a měl při svém rozhodování volnou ruku. Nebo by snad bylo stranicky loajální a férové, abych jako straník napsal veřejně takovýto článek? V kontextu českého stranického systému?

Dnešní KDU-ČSL není stranou ideologickou ani dogmatickou. Můžeme jí vyčítat, že jí chybí ideje. Možná. Ale její současný program je dle mého zdravě pragmatický. Nechce principiální rovnost pro všechny jako Svobodní. Nechce ani utopickou sociální rovnost jako komunisti. Nechce zároveň privilegia pro tu „lepší“ část naší společnosti, jako to dělá ODS a TOP 09. Ani naopak jenom nárokové výhody pro tu chudší, méně vzdělanou, méně inteligentní, méně zvýhodněnou část společnosti, jako to prosazuje ČSSD nebo zemanovci. Není ani stranou nebezpečně populistickou tak jako Babišovo ANO nebo Okamurův Úsvit.

Je stranou umírněně středovou. Chce kompromisy a konsenzy na důležitých tématech, které se týkají celé naší společnosti. Bere společnost jako celek a zároveň má úctu ke svobodě, právům i povinnostem jednotlivce. Snaží se hájit zájmy českých občanů. Vrátit pouto ke krajině, národní historii, k rodině i k přirozené solidaritě. Chce současný český politický a ekonomický systém upravit tak, aby se v naší zemi dobře žilo všem socio-ekonomickým skupinám. Zároveň věří, že skrze vzdělávání, podporu neziskového sektoru a daňové zvýhodnění toho, co je podle ní prospěšné, dosáhne i zlepšení úrovně celé české společnosti.

Teoreticky by se s ohledem na výsledky voleb u našich západních sousedů – Bavorů i Němců obecně dal program KDU-ČSL shrnout do sloganu, který jej provází – „Chcete se mít jako v Německu? Volte jako v Německu!“ Jen je k tomu nutno dodat, že bychom u nás potřebovali nejen nastavit politicko-ekonomický systém, jako se to za pomocí vítězných mocností podařilo po válce v Německu, ale taky bychom museli mít tak kvalitní lidský kapitál, jako mají dnes Němci. A taky jejich občanskou uvědomělost.

Oprostit se od předsudků

V našem českém politickém rybníčku asi nenajdeme stranu, která by měla více hanlivých nálepek, než právě KDU-ČSL. „Jdou s každým. Byli ve všech vládách. Jsou to hadi. Hrají to na všechny strany. Jsou to koaliční vyděrači. Pámbíčkáři. Klerofašisti.“ A mohli bychom pokračovat. Jenže, kdo z nás pozorně četl jejich program, seznámil se s kandidujícími osobnostmi, přemýšlí nad současnou politickou situací i strategicky, tak si možná – tak jako já – říká, jestli ty předsudky nejsou přece jen zbytečné. Jestli jsou v roce 2013 vůbec na místě. 

KDU-ČSL je nyní stranou, která je demokratická, která je občanská, která má vůli hájit parlamentní režim a ústavní principy. Je stranou, která je alternativou jak vůči bývalé vládní koalici ODS a TOP 09, tak vůči šílené bývalé opozici v podobě levicové ČSSD, extrémistické KSČM a dnešnímu bláznivému Hradu. Zároveň s tím dobrým, co se jí v minulosti podařilo, je i tradičním prvkem vůči novým projektům ala Věci veřejné, tedy dnešnímu ANO a Úsvitu. Pokud vás toto všechno oslovuje, myslím si, že má smysl KDU-ČSL volit. Já o tom budu ještě pár dní přemýšlet. A jak jsem psal už včera – tato volba nebude vůbec snadná.

Čtěte také:

• Chtěl bych volit Svobodné, ale...
• Měl by pravicový volič podporovat Babišovo ANO?
• Volit Korunu českou?
• Kteří poslanci by měli zůstat? Rozhodněte i vy!

Lze prosadit konzervativní utopii?

Politická teorie hovoří o tom, že konzervatismus vlastně ani není ideologií v pravém slova smyslu (tak jako liberalismus či socialismus), ale je mnohdy spíše postojem nebo sklonem. Hovoří se také o tom, že konzervatismus není doktrinální (že prostě nemá jasně daný program, kterého by se držel a ten prosazoval). Nicméně rád bych se zamyslel nad tím, jak by mohla ideální společnost podle určitého druhu umírněného postsekulárního konzervatismu ve 21. století vypadat – do jaké míry je to utopie, nebo realistická záležitost, posuďte sami.

Představte si dům na předměstí nějakého města. Je to krásný dům v příjemné a udržované čtvrti. Je sedm ráno a my se společně se slunečními paprsky pomalu blížíme do okna jídelny tohoto domu. U stolu sedí muž, naproti němu jeho žena a po stranách jejich nádherných pět dětí a všichni společně snídají zdravé, vydatné jídlo vyrobené nebo vypěstované nejlépe právě v podnicích z okolí a na nějakém poli za městem.

Rodina se po ránu skvěle baví, děti projevují přirozenou a nenucenou úctu ke svým rodičům, všichni jsou k sobě navzájem zdvořilí a snaží se pro ty ostatní udělat, co jim na očích vidí – od úsměvu po podání misky s kvalitními, jedlými a křupavými rohlíky. Tato rodina také dokáže ocenit dar tohoto dobrého jídla a toho, že jsou všichni spolu a že mají vůbec příležitost užívat si daru života – svou upřímnou a uvědomělou vděčnost projevují společnou modlitbou a poděkováním.

Starší děti se připravují do školy, mladší se těší na skvělé dopoledne strávené se svou maminkou a manžel se s chutí chystá do své práce, která ho baví, kterou miluje a v které je dobrý. Nastartuje rodinné auto (sice je ojeté, ale to nevadí, tato rodina si uvědomuje, že je lepší investovat někde jinde), kromě starších dětí bere taky souseda, aby zbytečně neplýtvali (a nepotřebují k tomu ani žádné vládní nařízení nebo vyhlášku).

Samozřejmě, zatímco děti školou již povinné (byť mnoho lidí v té době využívá i domácí vyučování) si po ránu s hrdostí zazpívaly hymnu své země, ty mladší si užívají chvíle svého dětství strávené se svou matkou doma – hrají spolu různé hry, učí se dalšímu jazyku, hrají na hudební nástroje, kreslí si, čtou si pohádky (zkrátka dělají věci, které tak chybí dospělým). Samozřejmě spolu také vaří a uklízí (s čímž jim díky dobré výchově příkladem rádi pomáhají i ti starší a manžel).

Není to ale vše, rodina a čas s ní strávený a jak hodnotně strávený je v takové společnosti velice důležitý. Pro živitele rodiny je také velice důležitá jeho práce, jeho povolání, ve kterém vidí smysl a naplnění a díky tomu má také dostatek (nadbytek) peněz pro svou rodinu. Jak už jsem naznačil, taková rodina se velmi věnuje také dobročinným aktivitám – pravidelně dávají peníze i svůj čas charitě, mají svou rodinnou nadaci, přes kterou podporují např. vzdělávací projekty nejen ve své zemi, ale třeba také na jiných kontinentech, prostřednictvím čehož bojují se světovou chudobou – jsou si totiž plně vědomi toho, jaké mají zrovna oni to štěstí, že patří mezi deset, možná pět procent nejbohatších lidí této planety. Postsekulární rodina 21. století má také svou církev, které rovněž pravidelně přispívá.

Jsou to zodpovědní a uvědomělí občané, kteří sledují dění a vývoj ve své obci, účastní se zasedání obecního zastupitelstva (které připomíná spíše veřejné shromáždění občanů, než stranickou schůzi komunistické strany), zajímají se také o svůj region a velmi o svou zemi, na kterou jsou patřičně hrdí. Svou hrdost projevují i tím, že mají na domě vyvěšenou její vlajku, chodí volit a jsou i členy nějakého občanského sdružení a minimálně registrovanými příznivci (nejlépe členy) své blízké politické strany.

A jaké platí zákony v takové společnosti? Samozřejmě od hlavy státu (není-li to zrovna král) jsou všichni přes poslance, starosty, státní zástupce až po různé úředníky voleni přímo. V takové společnosti funguje právní stát (nejlépe na zvykovém právu), je zde vymahatelnost práva, soudci se řídí spíše zdravým rozumem, než formálními zbytečnostmi, vše je rychlé a efektivní.

Jací jsou politici? Jsou to obyčejní občané. Díky přímé volbě a většinovému systému a také institutu primárních voleb uvnitř jednotlivých stran (a s tím spojenému vysokému počtu členů a registrovaných příznivců těchto stran) se daří vybírat ty nejkvalitnější a nejschopnější kandidáty s potřebným morálním profilem pro vykonávání dané funkce, tito politici jsou také co nejblíže svým občanům, reprezentující svůj lokální volební okrsek.

Jaké jsou názory takové společnosti? A o čem se vedou hlavní politické spory? Většina lidí je proti potratům, proti eutanazii, jsou toho názoru, že manželství je sňatkem mezi mužem a ženou za účelem mít a vychovávat děti, váží si tradic a své historie, jsou hrdými vlastenci a většina lidí je velmi věřících. Hlavní spory se tedy vedou spíše např. o to, zda by potraty měly být zakázány nebo povoleny (všeobecný názor je, že je to vraždou vlastního dítěte, morálně ospravedlnitelnou snad jen v případě ohrožení zdraví matky dítěte, kde by mohli o život přijít oba jednotlivci). No a v tomto duchu se vedou i další spory – zda v té a té věci by měl stát více zasahovat do života občanů, nebo je nechávat na pokoji.

Muži mají možnost po střední škole navštěvovat tříměsíční vojenský výcvik, kde se naučí důležité věci (používání zbraně; jak ochránit sebe, svou ženu, rodinu a další spoluobčany; atd.), mnoho z nich je doživotně také členy aktivních záloh a mají před dětmi pečlivě schovanou zbraň i ve svém domově (protože je celospolečensky uznávané právo, že člověk má právo chránit svůj život a majetek před někým, kdo společenskou smlouvu nerespektuje).

Jak už jsem uváděl, stát v takové společnosti má velmi omezené pravomoci (nicméně v oblastech, kde už mu byly jeho občany svěřeny je má zase silné a jasné). Je řízen levně, efektivně a transparentně. Občané platí velmi nízké daně. Je zde snaha, aby stát plnil jen ty nezbytně nutné funkce, tudíž není třeba ani výrazných příjmů (a ani dluhů, což je i opatřeno v ústavě, že se dluhy dělat nesmí). Daň z příjmu je pouze symbolická, a aby byla co nejspravedlivější, tak je rovná. Majetkové daně jsou rovněž symbolické a odvádí se přímo obci, v které se dané nemovitosti nacházejí. Dědické a darovací daně považuje tato společnost za neopodstatněné. Daň z přidané hodnoty je také velmi nízká, rozdělená do více pásem, kde společensky a kulturně důležité věci (knihy, pomůcky pro vzdělávání atd.) mají nejnižší sazbu, kdežto ty společensky škodlivé (alkohol, cigarety) tu nejvyšší.

Je to společnost, kde funguje volný trh, který je v rozumné a nezbytně nutné míře regulován. Stát téměř neplní roli sociální, protože občan je veden jak v rodině, tak následně ve škole a veřejnoprávních médiích k osobní odpovědnosti za svůj život, tudíž se nejdříve snaží každý zabezpečit sám sebe a díky obrovské skutečné solidaritě občanů s těmi méně šťastnými a méně dochází k tomu, že většina občanů dává část svých příjmů charitám ve svém okolí, které tak mohou efektivně právě těmto lidem pomáhat nebo jim třeba dočasně pomoci dostat se zase zpátky na své nohy.

Ano, i v takové společnosti funguje státem garantovaný průběžný důchodový systém, který nemá výrazné obtíže, protože většina občanů má mnoho dětí a daná společnost netrpí populační krizí, ale mnoho občanů také rádo investuje do nemovitostí, firem či jinými způsoby, čímž se také zajišťují na své stáří nebo jen vytvářejí budoucí bohatství pro své potomky.

Hlavní páteří ekonomiky jsou malé firmy, drobní a střední podnikatelé, živnostníci, zemědělci, řemeslníci, ale také učitelé a vzdělanci, různí odborníci a poradci, v neposlední řadě i pracovníci ve službách či průmyslu. Celkově je zde výborné prostředí pro podnikání, minimální byrokracie a motivovaní zaměstnanci, kteří smysluplně využívají práva na své členství být v odborech.

Odvaha, čestnost, opravdovost, bohatství, solidarita, vytrvalost, sebevědomí, pokora, pravdomluvnost a zdvořilost jsou ctnosti, které jsou zde vysoce ceněné.

V této společnosti fungují rovná práva – ženy mohou volit, ale nepanuje zde agresivní feminismus, vztah muže a ženy je o spolupráci a vzájemném doplňování se, ne o soutěži, žena je ráda, když jí muž podrží dveře, navleče kabát nebo za ní zaplatí v restauraci. Mnoho žen je hrdo na to, že jsou doslova ženami v domácnosti – starají se o děti, vychovávají je, učí je, starají se o domácnost (ano dokonce umí vařit a pravidelně uklízí) a díky vzájemnému respektu jim s tím jejich manželé rádi pomáhají. Tyto ženy nejsou ani hloupé, ani nevzdělané. Dále se učí, mnoho z nich dokonce zvládá práci přes internet. Jsou věrnými manželkami, skvělými matkami a elegantními společnicemi.

Taková společnost mezi sebe ráda přijímá nové lidi z celého světa, ale pouze takové, kteří deklarují, že skutečně chtějí žít v takové společnosti a takové kultuře a dennodenně to také dokazují. Není zde diskriminace, ale ani zbytečné kvóty.

V této společnosti má šanci opravdu každý, klade se důraz na rovné příležitosti a demokracii – i proto je velice podporováno veřejné vzdělání hrazené z veřejných rozpočtů.

Možná vám to připomíná i dnešní realitu některých částí světa (osobně si umím představit, že se tomu blíží třeba Bavorsko, Švýcarsko nebo mnohé oblasti ve Spojených státech).

A co vy? Líbí se vám taková společnost? Myslíte si, že je reálné k takové dospět, nebo je to pouhá utopie? A má pro konzervativce 21. století smysl, aby usiloval o prosazení takové společnosti v masovějším měřítku, nebo by si měl raději najít takové místo na zemi a začít to žít? A co takhle obojí?