Bude 21. století stěhováním ideových národů?

Říká se, že ideové, hodnotové či morální spory v dnešním světě jsou již tak obrovské, že někde nepůjdou překonat (Roman Joch dokonce jednou psal, že si myslí, že třeba USA se kvůli tomu rozpadnou). Je pro mě otázkou, na kolik bude nutné, aby se lidé z celého světa se stejnými představami o jeho podobě stěhovali k sobě, nebo zda budou schopni žít paralelně vedle sebe v jakémsi skutečném kotli multikulturalismu.

Vezměme si, že jste třeba člověk, který ctí svobodu jednotlivce, jeho právo na život, usilování o hledání vlastního štěstí atd. Že zkrátka chcete žít v tom, co si mnozí představíme pod idejemi, na kterých byly založeny Spojené státy americké. Že svoboda znamená činit vše, co neškodí druhému. Že zákony mají být takové, že určitě věci jen zakazují - tedy ne takové, které vám povolují nebo přikazují, co smíte dělat. Že budete chtít žít v zemi, kde se bude prosperita odvíjet od svobodného podnikání, volného trhu s minimálními zásahy státu. V zemi, kde každý jednotlivec si bude vědom, že on sám je primárně odpovědný za svůj život - a kde to budou na první místě rodiny, církevní či občanské organizace, které budou pomáhat těm, kteří měli štěstí méně. Že chcete žít v zemi, kde moc náleží lidu, ale ne z toho důvodu, že pár revolucionářů se dohodlo na tom, že vám povolí mít svobodu a rozhodovat si o tom, kdo bude mít nějaké pravomoci, ale proto, že vaše nezadatelná práva jsou dána od Boha. Takhle nějak si představuji, že by mohla, měla nebo vypadala (a možná znovu bude) Amerika. V takové zemi bych chtěl žít.

Jenže, někdo by raději žil v zemi, jako je Švédsko, kde státu dáte převážnou většinu vašeho výdělku, máte kvalitní veřejné služby, všechno to díky vyspělosti, vzdělanosti a poměrně slušné morální úrovni nějakou dobu dobře funguje. (Byť si z přirozenosti lidské povahy myslím, že to takhle nemůže fungovat věčně - sklon k pohodlí, nároková mentalita, přesvědčení, že stát by se měl postarat).

Někdo zase bude chtít žít v zemi, kde vládne pevná ruka, kde mají totalitu. Kde demokracie je směšné sprosté slovo pro kavárenské povaleče, rozumějte intelektuály. Kde svoboda jednotlivce nic neznamená, protože důležitější je stát, třída, národ, náboženská organizace či příroda. Dobře jim tak. Osobně tak žít nechci.

Ale teď si vezměme, jak můžeme všichni žít takhle společně? Jak se můžeme vzájemně dohodnout na obrovských ideových, morálně-kulturních sporech? Co třeba utlačovaní křesťané, kteří žijí v islámistických režimech, kde nejsou vítáni, jsou pronásledování a likvidováni.Jaký má pro ně smysl nechat se masově vyvražďovat? Nemá větší smysl, aby tito lidé emigrovali třeba do Spojených států, a tam se snažili obnovit to, čím tato země kdysi bývala příkladem celému světu, a o co je různými totalitářskými psychopaty dnes a denně připravována?

Podle čeho se budou tvořit státy a národy ve 21. století? Bude to etnický původ a místo narození, nebo spíše morálně-politické ideje? Kam půjdete či kde zůstanete vy?

Perspektivy levice a pravice v České republice

V poslední době se často hovoří o ideové vyprázdněnosti české politiky na straně jedné, na straně druhé pak o přežitku politických ideologií a vůbec dělení se na levici, pravici či snad o smyslu politických stran a idejí pochybujeme úplně. Rád bych zde nastínil, o jaká témata se ve 21. století bude levice a pravice i nadále přít. Je možné, že u některých věcí nebudete souhlasit se zařazením jednotlivého tématu nalevo či napravo, jde však spíše o určitou systematizaci pro názornou představu, není tedy nutné brát vše doslova. Osobně zde levicová témata uvádím na pravé straně, pravicová na levé.

Ekonomická témata

• méně daní vs. více daní
• snižování spíše daně z příjmu vs. snižování spíše DPH
• zmenšování státního dluhu vs. zvyšování státního dluhu
• řešení ekonomické recese pomocí snížení daní vs. umělá stimulace spotřeby ze státních prostředků
• rovná daň z příjmu (ideálně její úplně zrušení) vs. progresivní a milionářské daně
• snaha o co nejmenší efektivní stát vs. snaha o pečující sociální stát
• rovnost příležitostí vs. pokus o rovnost výsledků
• důraz na dobrovolnou solidaritu vs. vytváření sociálních programů pro slabé a nemocné

Společensko-etická témata

• ochrana práva na život každého jednotlivce od početí vs. právo ženy na ukončení života svého dítěte
• důraz na tradiční rodinu vs. podpora sňatků homosexuálů či registrovaného partnerství
• nesouhlas s adopcí dětí homosexuálními páry vs. jeho souhlas
• důraz na obranu osobních svobod vs. vytváření kolektivních práv
• důraz na ochranu soukromí vs. důraz na bezpečnost společnosti
• skepse k agendě ohledně globálního oteplování vs. boj proti globálnímu oteplování
• důraz na přirozenost člověka vs. vytváření nového člověka - humanizace robotů, zvířat, hologramů, genetické úpravy člověka
• obrana křesťansko-židovských hodnot vs. neomarxistické a pseudohumanisitické tendence
• definice manželství jako sňatek muže a ženy za účelem mít děti vs. pokusy o legalizaci a toleranci pedofilie, nekrofilie, zoofilie a jiného netradičního sexuálního chování
• ochrana duševního vlastnictví vs. prosazování kolektivního sdílení
• svoboda jako dělání si všeho, co neohrožuje jiného vs. svoboda jako právo dané zákony
• jinými slovy: zákony spíše zakazující vs. zákony spíše povolující
• právo jednotlivce na nošení zbraně vs. důraz na bezpečnost zajišťovanou státem

Zahraničně-bezpečnostní témata

• snaha o zachování národních států vs. kontinentální až globální federalizace
• důraz na suverenitu národních států vs. prosazování globální vlády
• silné spojenectví s NATO vs. jeho odmítání
• podpora Izraele vs. podpora Palestiny
• předsudky vůči islámu vs. naivita vůči islámu
• pro-západní orientace, zj. na USA vs. orientace na Rusko a Čínu
• větší výdaje na armádu a naši účast v zahraničních misích vs. opak

Původně jsem zamýšlel, že se pokusím být korektní, ale poněkud se mi to nedařilo, tak jsem to pojal spíše tak, že můj názor může být z popisu témat patrný. Článek nemá ani tak být konečným výčtem daných témat, jako spíše inspirací pro další, třeba i odbornější studie.

Je pak jasné, že zde asi nemáme při takovémto dělení žádnou vyloženě pravicovou stranu (možná se jí nejvíce blíží Konzervativní strana Martina Rejmana), ale spíše tu máme strany, které jsou pravicové třeba v ekonomických či zahraničně-bezpečnostních otázkách, ale ve společensko-etických jsou (i z důvodu historického kontextu naší země) velice často nalevo (ODS, TOP 09, Svobodní), naopak KDU-ČSL může být v ekonomických či zahraničně-bezpečnostních otázkách ve středu spektra, ale v sociálně etických ji uvidíme spíše vpravo (sic!). A nakonec by bylo otázkou, zda autentickou levicí v celém tomto schématu by byli spíše komunisti, nebo spíše zelení.

Pokrok, který odmítneme

Již nějakou dobu máme svobodné bádání a s tím by se dalo říct, že technologický pokrok nelze zastavit. Avšak nyní více než kdykoliv jindy v historii hrozí, že obavy humanistických spisovatelů a filozofů se stanou realitou. Je docela možné, že brzy budeme schopni uměle vyrábět lidi (no já si myslím, že to nejde, protože věřím na dualitu duše a těla), že se budeme stávat kybernetickými organismy, nainstalujeme si do svého těla nejen čipy (aby mohl Facebook a Google a následně vlády lépe určit naši polohu), ale také technicky vylepšíme naše mozky, tak aby mohly mít IQ třeba 10 000. A proč ne?

Osobně by mi to přišlo jako podvod. A podvod podle mě nemá smysl. A taky bychom tím ztráceli to, co nás dělá lidmi. Takže taková možnost jednou bude (možná brzy, možná už je). Někteří to (současného člověka) budou brát pouze jako logický mezičlánek v evoluci mezi zvířetem a superroboty. Ostatně transhumanistické hnutí již dávno existuje. A kdo vůbec říká, že příroda a technika jsou tu pro člověka? Vždyť ony mají přece smysl i bez nás! Nebo ne? (Za sebe říkám, že ne).

Co tak nechat se naklonovat? A kolikrát? A co genetické úpravy? A co rození dětí? Není to dnes strašně složité, namáhavé a bolestivé? Co kdybychom to mohli udělat nějak jednoduše? Umělé oplodnění, ale i umělé zrání v nějakém ideálním prostředí. A co tak si ještě dopředu naprogramovat, jaké by to dítě mělo být?

Slyšeli jste o 3D tiskárnách? Dneska to sice ještě nejde, ale za pár let třeba bude možné vytisknout si přesnou kopii jakéhokoliv jídla. Přinese vám ho robot a vy se nemusíte ani zvedat s postele. Ostatně, proč byste to dělali, když máte Facebook zabudovaný v hlavě a ovládáte jej pomocí myšlenek?

Zkrátka a dobře, ve 21. století se mnoho věcí může změnit. Může se změnit celá podstata lidství. Sice se rád dívám na seriál Futurama, ale myslím si, že některé věci by měly zůstat pouze v naší fantazii a literatuře.

A co s kapitalismem? Nepřežije se? Myslím si, že brzy budeme na takové technologicky vyspělé úrovni, že nebudeme muset chodit pracovat (nebo podnikat, investovat), abychom si mohli žít na vysoké noze. Že replikátory čehokoliv, které bude mít každý doma, nám budou moci s malým množstvím energie vytvořit cokoliv (a byl bych rád, kdyby toto vědci co nejdříve vymysleli). Nicméně zabývám se otázkou, zda je člověk schopen žít mimo kapitalismus. Zda by mohla taková společnost fungovat. Jestli by se neudusila ve věčném konzumu. Kolik lidí by dokázalo pochopit, že to je konečně příležitost začít se věnovat těm skutečně důležitým věcem, na které jim dnes mnohdy nezbývá čas (rodina, koníčky, osobní rozvoj, četba, hra na hudební nástroje, kultura, poznávání, filozofování, duchovní život, zdravý životní styl atd.).

 Ano, záměrně přecházím fázi, kdy by velké korporace svůj druh kapitalismu tvrdě bránily, kdy by takové věci byly dostupné jen nejbohatším lidem za velké peníze, ale ptám se – neodmítli bychom i tento pokrok? Nezůstali bychom u kapitalismu? (Osobně si myslím, že to není nutné, protože podstata člověka je, že je dobrý i špatný, ale zároveň je rozdíl mezi vyspělostí a úrovní chování Angličana a Ukrajince, tudíž podle mě – kultivace je možná, byť nikdy nebude – a je to tak správně – dokonalá).

No a co s pokrokem, který už tu dnes máme? Antikoncepce, potraty, eutanazie, výběr sexuální orientace i pohlaví, nadstandardní sociální stát, geneticky modifikované potraviny? Co s tím? Není na čase již nyní některé pokroky odmítnout? Co tak se vrátit k lidské (tím nemyslím zvířecí) přirozenosti?

Lze prosadit konzervativní utopii?

Politická teorie hovoří o tom, že konzervatismus vlastně ani není ideologií v pravém slova smyslu (tak jako liberalismus či socialismus), ale je mnohdy spíše postojem nebo sklonem. Hovoří se také o tom, že konzervatismus není doktrinální (že prostě nemá jasně daný program, kterého by se držel a ten prosazoval). Nicméně rád bych se zamyslel nad tím, jak by mohla ideální společnost podle určitého druhu umírněného postsekulárního konzervatismu ve 21. století vypadat – do jaké míry je to utopie, nebo realistická záležitost, posuďte sami.

Představte si dům na předměstí nějakého města. Je to krásný dům v příjemné a udržované čtvrti. Je sedm ráno a my se společně se slunečními paprsky pomalu blížíme do okna jídelny tohoto domu. U stolu sedí muž, naproti němu jeho žena a po stranách jejich nádherných pět dětí a všichni společně snídají zdravé, vydatné jídlo vyrobené nebo vypěstované nejlépe právě v podnicích z okolí a na nějakém poli za městem.

Rodina se po ránu skvěle baví, děti projevují přirozenou a nenucenou úctu ke svým rodičům, všichni jsou k sobě navzájem zdvořilí a snaží se pro ty ostatní udělat, co jim na očích vidí – od úsměvu po podání misky s kvalitními, jedlými a křupavými rohlíky. Tato rodina také dokáže ocenit dar tohoto dobrého jídla a toho, že jsou všichni spolu a že mají vůbec příležitost užívat si daru života – svou upřímnou a uvědomělou vděčnost projevují společnou modlitbou a poděkováním.

Starší děti se připravují do školy, mladší se těší na skvělé dopoledne strávené se svou maminkou a manžel se s chutí chystá do své práce, která ho baví, kterou miluje a v které je dobrý. Nastartuje rodinné auto (sice je ojeté, ale to nevadí, tato rodina si uvědomuje, že je lepší investovat někde jinde), kromě starších dětí bere taky souseda, aby zbytečně neplýtvali (a nepotřebují k tomu ani žádné vládní nařízení nebo vyhlášku).

Samozřejmě, zatímco děti školou již povinné (byť mnoho lidí v té době využívá i domácí vyučování) si po ránu s hrdostí zazpívaly hymnu své země, ty mladší si užívají chvíle svého dětství strávené se svou matkou doma – hrají spolu různé hry, učí se dalšímu jazyku, hrají na hudební nástroje, kreslí si, čtou si pohádky (zkrátka dělají věci, které tak chybí dospělým). Samozřejmě spolu také vaří a uklízí (s čímž jim díky dobré výchově příkladem rádi pomáhají i ti starší a manžel).

Není to ale vše, rodina a čas s ní strávený a jak hodnotně strávený je v takové společnosti velice důležitý. Pro živitele rodiny je také velice důležitá jeho práce, jeho povolání, ve kterém vidí smysl a naplnění a díky tomu má také dostatek (nadbytek) peněz pro svou rodinu. Jak už jsem naznačil, taková rodina se velmi věnuje také dobročinným aktivitám – pravidelně dávají peníze i svůj čas charitě, mají svou rodinnou nadaci, přes kterou podporují např. vzdělávací projekty nejen ve své zemi, ale třeba také na jiných kontinentech, prostřednictvím čehož bojují se světovou chudobou – jsou si totiž plně vědomi toho, jaké mají zrovna oni to štěstí, že patří mezi deset, možná pět procent nejbohatších lidí této planety. Postsekulární rodina 21. století má také svou církev, které rovněž pravidelně přispívá.

Jsou to zodpovědní a uvědomělí občané, kteří sledují dění a vývoj ve své obci, účastní se zasedání obecního zastupitelstva (které připomíná spíše veřejné shromáždění občanů, než stranickou schůzi komunistické strany), zajímají se také o svůj region a velmi o svou zemi, na kterou jsou patřičně hrdí. Svou hrdost projevují i tím, že mají na domě vyvěšenou její vlajku, chodí volit a jsou i členy nějakého občanského sdružení a minimálně registrovanými příznivci (nejlépe členy) své blízké politické strany.

A jaké platí zákony v takové společnosti? Samozřejmě od hlavy státu (není-li to zrovna král) jsou všichni přes poslance, starosty, státní zástupce až po různé úředníky voleni přímo. V takové společnosti funguje právní stát (nejlépe na zvykovém právu), je zde vymahatelnost práva, soudci se řídí spíše zdravým rozumem, než formálními zbytečnostmi, vše je rychlé a efektivní.

Jací jsou politici? Jsou to obyčejní občané. Díky přímé volbě a většinovému systému a také institutu primárních voleb uvnitř jednotlivých stran (a s tím spojenému vysokému počtu členů a registrovaných příznivců těchto stran) se daří vybírat ty nejkvalitnější a nejschopnější kandidáty s potřebným morálním profilem pro vykonávání dané funkce, tito politici jsou také co nejblíže svým občanům, reprezentující svůj lokální volební okrsek.

Jaké jsou názory takové společnosti? A o čem se vedou hlavní politické spory? Většina lidí je proti potratům, proti eutanazii, jsou toho názoru, že manželství je sňatkem mezi mužem a ženou za účelem mít a vychovávat děti, váží si tradic a své historie, jsou hrdými vlastenci a většina lidí je velmi věřících. Hlavní spory se tedy vedou spíše např. o to, zda by potraty měly být zakázány nebo povoleny (všeobecný názor je, že je to vraždou vlastního dítěte, morálně ospravedlnitelnou snad jen v případě ohrožení zdraví matky dítěte, kde by mohli o život přijít oba jednotlivci). No a v tomto duchu se vedou i další spory – zda v té a té věci by měl stát více zasahovat do života občanů, nebo je nechávat na pokoji.

Muži mají možnost po střední škole navštěvovat tříměsíční vojenský výcvik, kde se naučí důležité věci (používání zbraně; jak ochránit sebe, svou ženu, rodinu a další spoluobčany; atd.), mnoho z nich je doživotně také členy aktivních záloh a mají před dětmi pečlivě schovanou zbraň i ve svém domově (protože je celospolečensky uznávané právo, že člověk má právo chránit svůj život a majetek před někým, kdo společenskou smlouvu nerespektuje).

Jak už jsem uváděl, stát v takové společnosti má velmi omezené pravomoci (nicméně v oblastech, kde už mu byly jeho občany svěřeny je má zase silné a jasné). Je řízen levně, efektivně a transparentně. Občané platí velmi nízké daně. Je zde snaha, aby stát plnil jen ty nezbytně nutné funkce, tudíž není třeba ani výrazných příjmů (a ani dluhů, což je i opatřeno v ústavě, že se dluhy dělat nesmí). Daň z příjmu je pouze symbolická, a aby byla co nejspravedlivější, tak je rovná. Majetkové daně jsou rovněž symbolické a odvádí se přímo obci, v které se dané nemovitosti nacházejí. Dědické a darovací daně považuje tato společnost za neopodstatněné. Daň z přidané hodnoty je také velmi nízká, rozdělená do více pásem, kde společensky a kulturně důležité věci (knihy, pomůcky pro vzdělávání atd.) mají nejnižší sazbu, kdežto ty společensky škodlivé (alkohol, cigarety) tu nejvyšší.

Je to společnost, kde funguje volný trh, který je v rozumné a nezbytně nutné míře regulován. Stát téměř neplní roli sociální, protože občan je veden jak v rodině, tak následně ve škole a veřejnoprávních médiích k osobní odpovědnosti za svůj život, tudíž se nejdříve snaží každý zabezpečit sám sebe a díky obrovské skutečné solidaritě občanů s těmi méně šťastnými a méně dochází k tomu, že většina občanů dává část svých příjmů charitám ve svém okolí, které tak mohou efektivně právě těmto lidem pomáhat nebo jim třeba dočasně pomoci dostat se zase zpátky na své nohy.

Ano, i v takové společnosti funguje státem garantovaný průběžný důchodový systém, který nemá výrazné obtíže, protože většina občanů má mnoho dětí a daná společnost netrpí populační krizí, ale mnoho občanů také rádo investuje do nemovitostí, firem či jinými způsoby, čímž se také zajišťují na své stáří nebo jen vytvářejí budoucí bohatství pro své potomky.

Hlavní páteří ekonomiky jsou malé firmy, drobní a střední podnikatelé, živnostníci, zemědělci, řemeslníci, ale také učitelé a vzdělanci, různí odborníci a poradci, v neposlední řadě i pracovníci ve službách či průmyslu. Celkově je zde výborné prostředí pro podnikání, minimální byrokracie a motivovaní zaměstnanci, kteří smysluplně využívají práva na své členství být v odborech.

Odvaha, čestnost, opravdovost, bohatství, solidarita, vytrvalost, sebevědomí, pokora, pravdomluvnost a zdvořilost jsou ctnosti, které jsou zde vysoce ceněné.

V této společnosti fungují rovná práva – ženy mohou volit, ale nepanuje zde agresivní feminismus, vztah muže a ženy je o spolupráci a vzájemném doplňování se, ne o soutěži, žena je ráda, když jí muž podrží dveře, navleče kabát nebo za ní zaplatí v restauraci. Mnoho žen je hrdo na to, že jsou doslova ženami v domácnosti – starají se o děti, vychovávají je, učí je, starají se o domácnost (ano dokonce umí vařit a pravidelně uklízí) a díky vzájemnému respektu jim s tím jejich manželé rádi pomáhají. Tyto ženy nejsou ani hloupé, ani nevzdělané. Dále se učí, mnoho z nich dokonce zvládá práci přes internet. Jsou věrnými manželkami, skvělými matkami a elegantními společnicemi.

Taková společnost mezi sebe ráda přijímá nové lidi z celého světa, ale pouze takové, kteří deklarují, že skutečně chtějí žít v takové společnosti a takové kultuře a dennodenně to také dokazují. Není zde diskriminace, ale ani zbytečné kvóty.

V této společnosti má šanci opravdu každý, klade se důraz na rovné příležitosti a demokracii – i proto je velice podporováno veřejné vzdělání hrazené z veřejných rozpočtů.

Možná vám to připomíná i dnešní realitu některých částí světa (osobně si umím představit, že se tomu blíží třeba Bavorsko, Švýcarsko nebo mnohé oblasti ve Spojených státech).

A co vy? Líbí se vám taková společnost? Myslíte si, že je reálné k takové dospět, nebo je to pouhá utopie? A má pro konzervativce 21. století smysl, aby usiloval o prosazení takové společnosti v masovějším měřítku, nebo by si měl raději najít takové místo na zemi a začít to žít? A co takhle obojí?