Lidé
si již v dětském věku vybírají své vzory. A právě prezident (nebo třeba
policista atd.) je hlavním z nich. Snad každé aspoň trochu ambiciózní malé dítě
si někdy přálo být prezidentem. „Až vyrostu, budu pan prezident,“ říkají
rodičům. Prezidenta u nás i dospělá populace do značné míry bere jako vzor.
Češi si až naivně myslí, že prezident je nějaký spasitel, a když tam bude
slušný a morálně vyspělý člověk, i druzí se snad začnou chovat tak, jak by se
na vyspělou a demokratickou zemi slušelo. Určitě je to i námět pro nějaký
výzkum, v němž by se zkoumaly korelace mezi morálními kvalitami prezidenta
a morální vyspělostí daného národa během jeho pobytu ve funkci, případně i
krátce po ní.
Prezident
podle mého názoru tedy musí být spíše takový „volený král“ (nebo královna).
Zkrátka ctnostný člověk, který půjde celému národu (a třeba i těm ostatním)
příkladem. Měl by to být ten nejslušnější, nejkvalitnější a nejschopnější
člověk v zemi. A toho bychom si z nás 10,5 milionů měli vybrat. A je pak
otázkou, proč se zrovna Češi tak moc potřebují upínat k onomu tatíčkovi
prezidentovi. Někdo by za tím hledal Freuda, jiný zase chybějícího Boha. Ale
třeba je za tím jen ona tradice vycházející z naší historie – sv. Václav, Karel
IV., Jiří z Poděbrad, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel.
Otázka
je, nakolik je výběr toho nejctnostnějšího z nás, té skutečné hlavy (ale snad i
srdce) našeho národa jen marketingovou bitvou zákulisních hráčů za spolupráce
médií a výzkumných agentur. Nicméně máme před sebou ty nejúspěšnější
z vybraných a teď půjdeme volit…
Publikováno v Psychologii dnes 1/2013.