Pod tímto názvem uveřejnil své otázky prezidentským kandidátům na svém
blogu na idnes student politologie a psychologie MU, pan Miroslav Návrat. Tyto
otázky považuji za vysoce relevantní. Jsem ráda, že byly (konečně někým)
položeny a vyslovuji svůj respekt přemýšlivému mladému muži, který tak učinil
místo starých politických a komentátorských mazáků.
Jsem přesvědčena, že tyto otázky mají/musí být zodpovězeny. Učinila jsem
tak podle svého nejlepšího vědomí, svědomí a znalostí.
Jaký je Váš postoj k Evropské
unii?
Měli bychom jít cestou větší integrace a federalizace, nebo
naopak? A jak? Jste spíše eurofederalistou, eurorealistou, euroskeptikem či
přímo euronihilistou?
Jsem eurorealistickou euroregionalistkou, což se asi nejvíce blíží
eurofederalismu. Určující pro svébytnost toho kterého „státu“ je jazyk a
kultura. Garantem přežití kultury a mentálně příjemného životního prostoru,
který ta která kultura vytváří, je, v jistém směru bohužel, stále národní
stát. Bude ještě trvat hodně dlouho, než bude nalezen alternativní model
k národnímu státu. Dovedu si představit, že Spojená Evropa se stane garantem
svébytnosti jednotlivých národních kultur a národů, avšak zatím nepokročila ani
milimetr k tomu, aby si pro tuto svou roli vytvořila důvěryhodné nástroje.
Jsem přesvědčena, že být Čechem není v rozporu s tím,
být Evropanem, ba naopak být Evropanem je obohacující pro češství – a naopak.
Ke slučování Evropy do několika velkých celků směřuje Evropa od
doby rozpadu Římské říše, a proto považuji její dnešní sjednocování a
sbližování národních států za velmi přirozené a jsoucí v souladu
s atraktorem dějin.
Evropa byla vlastně – minimálních posledních 1000 let – jednotná
vždy, a to na základě křesťanství, které je její základní ideologií. Ačkoliv si
to neuvědomujeme, křesťanství a jím nastolená kultura je jednotícím prvkem
Evropy a zůstane jim i poté, když by se Evropa stala někde zcela někde částečně
ateistickou.
To, že jsem pro jednotnou Evropu, která si hýčká jednotlivé
odlišné regiony, však neznamená, že jsem nadšenou vyznavačkou Posvátného
Bruselu. Přemíra administrativy a hyperregulace, hysterická snaha o nastolení stejnosti
v kupě jednotlivostí je cestou do pekel – je to boj v dávno prohrané
bitvě. Sjednocená Evropa musí být řízena na základě obecných principiálních standardů,
respektujících regionální odlišnosti.
Zatracování evropské byrokracie však neznamená zatracování
společné Evropy. Je nutno si uvědomit, že hyperregulace a hyperinflace právních
norem není problémem jen v legislativě Evropské Unie. Je to obecná nemoc všech
států, a o bez ohledu na to, zda patří do oblasti anglosaského či
kontinentálního práva. Toutéž nemocí trpíme i my na naší lokální české úrovni,
americká legislativa i legislativa EU. To je problém, který je nutno systémově řešit.
Je nutno najít způsob, jak nastavit fungování společnosti, aniž by se stále dál
rozvíjel fraktál do nekonečna se opakující legislativní regulace.
Jaký je Váš postoj ke zřízení
globální vlády? Byli
byste ochotni v zájmu údajné záchrany planety přistoupit i na
zeleně-socialistickou totalitu? Jak by měla vůbec globální spolupráce probíhat?
Mělo by být spíše globální vládnutí, nebo naopak pouze globální spolupráce
nezávislých a suverénních států?
Jelikož jsem velkým fanouškem sci-fi, tak si dovedu globální
vládu představit velmi dobře :-). Její nastolení totiž popsal Isaac Asimov
v povídkách „Já, robot“ a jak to s ní chodí, popsal i v sérii
„Nadace“. Za připomínku stojí i důvody, které jsou v Nadaci popsány a které
vedly k rozpadu Říše: „...A předvídáte její zhroucení? – K takové
předpovědi dospěli matematici.....pád Říše...je ovšem zákonitým důsledkem
zvyšující se byrokracie, poklesu inciativy, utvrzení kastovnictví, potlačení
zvídavosti...“ Tolik Harri Sheldon... (str. 29 kultovního 1. českého vydání Nadace
z r. 1990, které hrdě vlastním).
Z uvedeného je zřejmé, že pro úspěšnou globalizaci, ke
které tak jako tak směřujeme, je nutno najít řešení problémů, které máme zcela
shodná s Říší. A zatím ta řešení nemáme.
Co se týká „zeleně-socialistické totality“, tak žádná totalita
nemůže zachránit ze zcela systémových a fundamentalistických důvodů naprosto
nic.... Abych se držela sci-fi: dovedu si představit, že by se všechny státy uměly
spojit za účelem vyřešení jednorázového úkolu, jako na příklad invaze
mimozemšťanů (viz Den Nezávislosti) nebo hrozící pád meteoritu (viz
Armageddon). Ostatně od doby, kdy začal Hollywood točit sci-fi, máme
nepřetržitá školení v branné výchově, ani jsme si nevšimli, že....
Co Vy a ESM (Evropský
stabilizační mechanismus)?
Vetovali byste jej? Jak se vůbec stavíte k řešení evropské dluhové krize?
Pro mne jako osobu postiženou dvěma doktoráty z právní
teorie je zřejmé, že ESM posiluje Evropskou Unii jako státního útvaru, je
zřeknutím se části státní suverenity, tedy, že jeho vytvoření je krokem
k federalizaci Evropy. Jelikož jsem v zásadě, co se generálního budoucího
směřování týká, zastáncem Evropy jako podstatně kompaktnějšího útvaru než je
dnes, mohlo by se zdát, že jsem příznivcem ESM. Není tomu tak. Moje přesvědčení
osoby, vládnoucí pouze domácím rozpočtem a řídící rozpočet pouze malé firmy
s cca 15ti zaměstnanci a bez formálního ekonomického vzdělání se totiž
naprosto vzpírá uvěřit tomu, že jednotlivé státy, které dnes čelí zásadním
ekonomickým problémům, si za to tak říkajíc „mohou sami“. Že Řekové jsou
rozežraní, Španělé líní, Portugalci tupí, Taliáni tančí a zajímá je jen fotbal
a Ferrari a Irové se dosud nevzpamatovali z bramborového hladomoru
z poloviny 19. století. To je prostě nesmysl. Všechny tyto bazální
problémy zemí, kterých je stále více a více, poukazují na to, že
v současných finančních strukturách se skrývá zcela zásadní systémová vada,
která znemožňuje správné fungování zatím jen částečně sjednocené Evropy. Hledají
se léky. Rozdělit Evropu opět na jednotlivé nepropojené státy je dle mého
názoru krokem zpět. Přijmout ESM ve formě, ve které je předkládán nyní, znamená
podle mně prohloubení oné systémové vady, a to pravděpodobně bez toho,
aby tato vada byla byť jen pojmenována. To je nepřijatelné.
Takže abych se dobrala konkrétní odpovědi:
Za nyní nastavených podmínek bych ESM rozhodně vetovala.
A pánům ekonomům vzkazuji: tak chlapci ještě jednou znova – a
lépe, prosím...
Koho byste jmenovali do rady České národní banky? (Pokud
ne jména, pak alespoň typově či ideově - ekonomy jaké ekonomické školy?)
Především bych si dala poradit a o této věci bych vedla
celonárodní diskusi. To platí o všech funkcích, ve kterých má prezident takto
rozsáhlé pravomoci. Víc hlav víc ví. Neříkám, že bych se všemi radami řídila,
to ani není možné, leč praxe uplynulých let, kdy se na top-top funkcích
zjevovaly osoby podle toho, kdo koho znal po klientelistických sítích, považuji
za naprosto nehorázné.
Od všech profesionálů na těchto nejvyšších postech bych též
nekompromisně vyžadovala, aby svoje ideje a principy svých úvah uměli vysvětlit
a popsat bez odborného newspeaku, jasně, nezastřeně a bez rozporu
s elementárním selským rozumem.
Co se ideového změření ekonomických škol týká, je nutno vycházet
z mého vlastního ideového zaměření, které je mírně konzervativního
charakteru. Velmi mi konvenují názory Dana Arielyho, potěšila jsem se dílem
Tima Harforda a Thomase E. Woodse jr. Z čehož poměrně logicky vyplývá, že
pro rady z oblasti ekonomie bych klepala na dvířkách Ludvig von Mises
Institutu... Jeho heslo „Neustupuj před
zlem, ale ještě odvážněji proti němu bojuj“ mi více než konvenuje.
Co se týká konkrétních „osob a obsazení“, tak jedno tlačítko
„zrychlené volby“ by na mém mobilu pravděpodobně obsadilo telefonní číslo
Tomáše Prouzy – pokud by mu to ovšem nebylo zásadně proti mysli.
Koho byste jmenovali do čela Ústavního soudu? Nejvyššího soudu? Nejvyššího kontrolního
úřadu? Byl by Váš výběr lidí do čela veřejných
univerzit ovlivněn ideově?
Kdo tvrdí, že výběr do takových míst, jako jsou zde jmenována,
není vůbec ovlivněn ideově, přiznává, že je tento výběr ovlivněn
klientelisticky. Což naprosto odmítám. Ve věci justice mám tu výhodu, že ji
dlouhodobě sleduji a poměry, které v ní panují, mi jsou známy. Jsem
skutečně znechucena tím, že stále cca 1/3 soudců soustavy obecných soudů (tedy
mimo Ústavního) jsou bývalými členy KSČ, přičemž směrem k vyšším instancím
koncentrace houstne. Pravou oázou je Nejvyšší správní soud, který vznikl až
v roce 2003 a jeho předsedovi, JUDr. Baxovi, se tam podařilo shromáždit
tým zcela mimořádných lidí. Navíc tento soud není nucen rozhodovat o přímých
politických otázkách, jako tomu je u soudu Ústavního, což mu umožňuje pracovat
lépe. Provázanost s minulými strukturami také vidím jako zcela úhlavní
překážku vzniku Nezávislé soudcovské rady, s jejíž existencí - včetně docela rozsáhlých samosprávných
pravomocí – bych za jiných okolností ráda souhlasila. Takže co se týká NSS –
prosím hlavně nesahat!!
Co se týká Ústavního soudu, tam je situace skutečně kritická....
V současné době schází dva ústavní soudci, do konce roku přibude třetí a
dále příští rok končí sedm ústavních soudců. Kde vzít tolik odborníků na
Ústavu? Velmi jednoduše: mezi mladými lidmi.... Pomalu nám ke kýžené čtyřicítce
zrají třicátníci (a třicátnice), kteří se už pěknou řádku let potulují mezi
Berkeley, Harvardem, Oxfordem, a Horní Dolní Lhotou k mamince na buchty
:-), povětšinou to jsou lidé, kteří tvoří stálé jádro okolo blogu „Jiné právo“
nebo se jím alespoň mihnou. Po večerech studují, co tomu kterému problému říká
chicagský soudce Posner a co na to říká Australský ústavní soud. Lituji, že
český Ústavní soud si nepodržel hranici pro funkci soudce 35 let, která ovšem
pro federální Ústavní soud byla šita na míru mému milému – leč bohužel později zavražděnému
– příteli Ernestu Valkovi, prvnímu předsedovi federálního Ústavního soudu. Jsem
přesvědčena, že mezi těmito lidmi již vyrostl dostatek velmi schopných
kandidátů na místo ústavního soudce. V každém případě bych žádala jak
kandidáty, tak širokou veřejnost, aby se sami o funkci hlásili či vhodné
kandidáty doporučovali. O předsedovi Ústavního soudu mohu říci pouze to, že by
to musel být člověk nejen kapacitně velmi zdatný, ale musel by též mít jisté
představy o „margináliích života“, tedy o organizačně-technickém fungování Ústavního
soud, které dnes považuji za krajně neodpovídající potřebám doby. A musel by to
být velmi pracovitý člověk, požívající úcty ostatních. Jsem přesvědčena, že
vynikajícím předsedou Ústavního soudu by byl prof. Pavel Holländer.
V obsazení funkce předsedy Nejvyššího soudu mám jistou
konkrétní představu z řad soudců nižších soudů. Jméno však nechci uvádět,
protože dotyčný nemá ani potuchy o tom, že mi „padnul do oka“ a neznám se
s ním osobně, leč pouze na základě jeho práce. V každém případě to
musí být velmi silná a přitom přemýšlivá osobnost, která ustojí mimořádné
tlaky, které na ni vyvine nejen veřejnost, ale především jeho kolegové ze
soudů, zejména ze samotného Nejvyššího soudu. Osobní statečnost je podmínkou
nutnou, nikoliv však postačující.
Nejvyšší kontrolní úřad je pro mne osobně bolestivou
záležitostí, neboť jeho první prezident Lubomír Voleník byl nejen můj kolega
z Federálního shromáždění, ale kamarád i osobní rádce. Ronald Reagan sice
říkával, že „nenahraditelných jsou plné hřbitovy“, ale stav, ve kterém se NKÚ
nachází nyní, mne utvrzuje v přesvědčení, že některé lidi je doopravdy
velmi obtížné nahradit. Prezident NKÚ nemůže být příchozím z oblasti
„politiky všedního dne“. Musí to být kompetentní a morálně odolná osobnost.
Konkrétního kandidáta momentálně nemám vybraného.
Veřejné (státní) university jsou bolavé téma dlouhodobě. Jistěže
by můj výběr rektorů těchto univerzit byl ovlivněn ideově, a to ideou vzdělání.
Jsem si rámcově vědoma obrovských systémových problémů, kterým dlouhodobě
neúspěšně čelí naše vysoké školství. Shoduji se s názory, zastávanými
významným rakouským filosofem Konradem Paulem Liessmannem a prezentovanými
v jeho knížce „Teorie nevzdělanosti“. Rektory našich vysokých škol bych
hledala mezi lidmi, kteří toto moje ideové směřování sdílejí a jsou dostatečně
rozvážní a pracovití, aby na dlouhé cestě, kterou je třeba k posílení
obecné vzdělanosti ujít, vytrvali.
Jak často se chystáte udělovat milosti? Souhlasíte
vůbec s tímto institutem? Budete jej brát jako obchod pro své kamarády,
sponzory?
Milosti jsou vztaženy ke slovu „milosrdnost“ a právě toto
hledisko by bylo úhelným kamenem, na kterém bych stavěla jak otázku milostí,
tak amnestií. Dnešní doba je velmi nemilosrdná a považuji to za jeden
z jejích největších nedostatků. Lidé si neumí odpouštět ve všedních
záležitostech a z toho také plyne, že z milostí se staly úkony, u
kterých je pochybnost, zda nejsou předmětem obchodu. Udělování milostí není otázka
četnosti – budu udělovat málo nebo moc nebo vůbec. Je to otázka každého
individuálního případu. Této agendě bych se s ohledem na svou profesi asi
věnovala hodně osobně a pravděpodobně bych kromě prostudování spisu trvala na osobním
setkání s každým odsouzeným ještě před tím, než bych milost případně
udělila. Již z tohoto odhodlání pramení jisté limity v četnosti
udělení milostí. S udělením milosti mám jednoznačně svázáno – a to ze
strany odsouzeného – slovo pokání. Bez toho bych nebyla udělení milosti
nakloněna, a to ani v případě, když by tak zvané „sociální okolnosti“ byly
velmi nepříznivé. Konec konců, v „nepříznivých sociálních“ okolnostech žije
řada lidí, co se ničím neprovinila, takže nevidím důvod, proč by pouhé
„nepříznivé sociální okolnosti“ měly být důvodem pardonu.
K otázce kamarádů a sponzorů v souvislosti
s udělováním milostí se k coby zcela irelevantní nevyjadřuji.
Všechny udělené milosti bych považovala za nutné osobně veřejně
odůvodnit.
Jak často budete vetovat zákony? Budete
se snažit prosadit tímto způsobem i svůj pohled na jednotlivá témata
schvalována parlamentem?
Opět zde není hlediskem „jak často“, ale proč. S ohledem na
svoji profesi bych neměla problém zákonodárnému sboru kvalifikovaně oponovat,
ale funkci prezidenta vidím spíše v roli preventivní. Jestliže by
Parlament zjistil, že na příklad „přílepkový zákon“ mu prostě nepodepíšu, i
kdyby to mělo být v různých zákonech 50x za sebou, tak – alespoň doufám –
od této praktiky upustí. Co se týká jednotlivých témat, tak na řadu z nich
mám svůj názor a pravděpodobně bych neváhala jej prezentovat, avšak úlohou
prezidenta je poukazovat na koncepční a úhelné filosofické otázky, které
s legislativou souvisí. Očekávala bych, že stejně jako já ve funkci
prezidenta bych naslouchala důvodům vlády a parlamentu, i tato ústavní tělesa
by naslouchala argumentům mým.
Jaký je Váš postoj k USA, Číně, Rusku? Jak by
měla vypadat česká zahraniční politika ve vztahu k těmto zemím?
Jsme součástí jistých nadnárodních uskupení, a to jmenovitě
Evropské Unie, NATO, Schengenské úmluvy a doufám, že časem, po stabilizaci
Eura, budeme i členy eurozóny, takže základní kritéria zahraniční politiky jsou
dána tímto rámcem.
Co se týká mého osobního poměru k uvedeným mocnostem, tak
platí následující:
AD USA: Je módou tuto zemi nyní velmi kritizovat. Je skutečností, že i
USA samotné se v současné době neúspěšně potýkají s řadou systémových
problémů, které jsou obdobného či stejného charakteru, jako jsou ty, kterými
trpí i zbytek zemí euro-amerického kulturního okruhu, tedy i nás. To však nic
nemění na základní skutečnosti, že Evropa v uplynulých 100 podvakrát
uvrhla sebe samu i převážnou další část světa do zásadních existenciálních
problémů v podobě dvou světových válek, a bylo by otázkou, zda by se vůbec
byla schopna sama s těmito problémy vypořádat, kdyby nebylo USA. Takže i
přes jisté velmi konkrétní výhrady je můj vztah k USA kladný.
AD Čína: můj vztah k této zemi je primárně ovlivněn tím, že se
jedná o zemi se stále panujícím komunistickým režimem. Jsem tedy vůči této
zemi v postavení velké nedůvěry, a to přes nesmírný respekt, který
pociťuji vůči její tisícileté kultuře. Právě na Číně se ukazuje, jak velký je
rozdíl mezi tržní ekonomikou a demokracií. V roce 1989 jsme bláhově
předpokládali, že tržní ekonomika a demokracie jedno jest. Čína nám každodenně
připomíná, že se jedná o dvě zcela odlišné záležitosti. To je varování pro
české země dnešních dnů velmi aktuální. Chápu naše podnikatele, kteří mají
zájem se podílet na ekonomickém rozvoji a obchodu s Čínou, avšak domnívám
se, že i v této oblasti je potřeba opatrné bdělosti.
AD Rusko: při pohledu na Rusko nezapomínám, že to byla právě tato země,
která pod jhem komunismu úpěla nejdéle a na komunistickou nadvládu doplatila
strašlivou devastací, desítkami milionů lidských obětí a obrovskými kulturními
ztrátami. Rusové pro mne nikdy nebudou jen komunisté. Toto vědomí i soucitu
s ruským národem však bude vždy zároveň provázeno zvukem rachotu ruských
tanků, jedoucích po naší ulici v srpnu 1968. Nemohu přehlédnout, že Rusko je velmoc,
postavená na obchodu se surovinami, velmoc, ve které panuje vše jiné než
demokracie a svoboda slova. Pakliže jsem ohledně Číny nabádala
k obezřetnosti, pak ve směru k Rusku to s ohledem na relativní
geografickou blízkost platí alespoň dvojnásob.
P.S. Zeměkoule se globálně otepluje, ale zatím to, prosím, na mě
neříkejte....
P.P.S. Darwin na to v zásadě kápnul, ale to už na mě
neříkejte vůbec....
Jakým směrem by se měla orientovat česká ekonomika? Co
proto ve své funkci hodláte podniknout?
Poněkud nejasné pro mne je, co je míněno slovem „orientace“.
Geografická ve směru hospodářské spolupráce? Ideologická? Česká ekonomika by se
měla zejména orientovat směrem tak, aby fungovala, a to ve směru rozvoje
místních zdrojů. Vždy mne velmi popuzoval systém investičních pobídek, které
v zásadě považuji za diskriminační vůči českým podnikatelům. I když chápu,
že pohyb kapitálu je dnes celosvětový, velmi vnitřně protestuji proti
zneužívání práva ve formě různých umělých offshorových v podstatě podvodných
sídel společností. Jisté rozpaky ve mně vzbuzují smlouvy o zamezení dvojího
zdanění, o nichž si nejsem jista, zda náhodou nesouží k pravému opaku než
bylo to, k čemu byly uzavírány, totiž, zda pod jejich ochranou nedochází
k významnému odlivu zde vytvořeného kapitálu.
Nebyla bych nikterak šťastna ze zásahů státu do podnikání
občanů, a to zejména ne systémem nyní hojně používaných podzákonných norem.
Vidím-li vyhlášku Ministerstva financí, případně jeho metodický pokyn, úroveň
mého volního ovládání se snižuje.
Nejlépe je ekonomika nastavena tím, že tržní prostředí funguje
v rámci pevně daného právního rámce, netrpícího různými legislativními
smrštěmi, s předvídatelným, rychlým a vymahatelným právem. V zemi
panujícího práva vzkvétá ekonomika nejlépe.
Z hlediska geografické spolupráce jsem toho názoru, že by
nemělo jít o nějaké globální „nájezdy“ českého exportu do jednotlivých
geografických regionů, ale o dodávání výrobků s vysokou přidanou hodnotou
do globální sítě po celém světě. Vždy mne mrzelo, že jsme „bez boje“ vyklidili
řadu tradičních českých a československých odbytišť, zejména pak v oblasti
strojírenství.
Je otázka, do jaké míry může
prezident podporovat a ovlivňovat ekonomickou prosperitu země – spíš bych byla
otevřená návrhům ze strany exekutivy, co mohu pro tuto oblast udělat. Jako ženu
by mne velmi těšilo při oficiálních příležitostech prezentovat oděv českých
návrhářů a návrhářek, stejně jako výrobky českého textilního průmyslu. Obávám
se ostatně, že pod záminkou reprezentace České republiky by z mého
prezidentského platu položka podstatně větší než nepatrná odešla za účelem utrácení
za oděvy na příklad z textilií vyráběných podnikem Veba dle návrhů Liběny
Rochové, Heleny Fejkové, Kláry Nademlýnské a dalších.
Jak by se podle Vás měla řešit demografická krize? Měli bychom
nedostatek obyvatel řešit imigrací? Pokud ano, měli bychom si
vybírat, tedy např. diskriminovat imigranty z islámských zemí, kteří nemají
blízko k naší kultuře?
Na otázku „demografické krize“ se dívám z hlediska
globálního pohledu na celou zeměkouli a z tohoto pohledu je zřejmé, že se
žádná „demografická krize“ nekoná, naopak Zeměkoule musí čelit devastujícímu
přetížení nekontrolovatelně se množícím lidstvem. Nedomnívám se, že by se České
země musely do tohoto kvantitativního boomu zapojit, zájem bych měla spíše o
kvalitativní nárůst kladných vlastností a schopností populace, obývající Českou
republiku. Pro mne je každý člověk bytostí s nezadatelným právem na
existenci a nejlepší rozvoj osobních vlastností, a to ve prospěch jak jeho
samotného, tak společnosti, takže k nějakým paušálním postojům jak na
povel plodit či neplodit mám doopravdy hodně daleko. Jsem přesvědčena, že pokud
bude naše země investovat do vzdělání a účelného využívání lidských zdrojů,
pokud bude podporovat iniciativní rozvoj životních aktivit každého jedince,
pokud sejme ze svého obyvatelstva uměle naložené břímě různých nesmyslných
omezení, tak žádný „nedostatek obyvatelstva“ vůbec nehrozí. Problém je v tom,
že dnes je systém v naší zemi nastaven tak, že i člověk, který chce být
řádným občanem, nechce porušovat zákony a naopak je chce dodržovat, je doslova
vháněn do nejrůznějších problémů. Má co dělat, aby vůbec mohl čelit realitě
všedního dne, takže již nemá sílu se starat o věci veřejné a o něco jiného, než
je jeho bezprostřední přežití na alespoň trochu snesitelné ekonomické úrovni. Umělé
zaměstnávání občanů různými pseudopovinnostmi, včetně umělého nastavení
rodinného práva na konflikt mezi rozvádějícími se manžely a partnery, považuji
za takový žrout energie a potenciálu našich obyvatel, že postupný úbytek
absolutního počtu obyvatelstva proti tomu vnímám jako marginální.
Azylové řízení a azylovou politiku České republiky považuji za
dlouhodobě nekoncepční, místy až protizákonnou – v rozporu
s přijatými mezinárodními úmluvami -
a v řadě případů výrazně poškozující Českou republiku na
mezinárodním poli. O této věci dost vím, neboť jsem koncem 90. let pracovala
dva roky jako členka rozkladové komise Ministerstva vnitra pro azylové řízení. Posléze
jsem byla v souvislosti s případem bratrů Haroajanových po zásluze vyhozena,
neboť jsem tehdejšího ministra vnitra, Dr. Václava Grulicha osobním dopisem
upozornila, že soustavným nerespektováním doporučení své rozkladové komise
(sestávající ze samých právníků) opakovaně porušuje mezinárodní dohody.
Co se týká „diskriminace“ kohokoliv, ať z islámských zemí
ať odjinud, pro udělování azylu a vůbec celou imigrační politiku České
republiky bych měla pro České země vskutku neotřelý návrh: což takhle tyto
mezinárodní úmluvy dodržovat padni komu padni? Už jsme pomalu zapomněli na to,
že dobrý zákon a dobrá mezinárodní úmluva život jak jedince, tak státu zjednodušuje
a nikoliv komplikuje.
Nakolik si myslíte, že by měly mezinárodní organizace (OSN,
NATO, jednotlivé vlády) zasahovat do záležitostí cizích států? Kdy to
podle Vás je, a kdy není přijatelné?
Domnívám se, že zde je opět velmi malé pole pro individuální
iniciativu prezidenta, neboť jsme vázáni mezinárodními dohodami, úmluvami a
v neposlední řadě též obecnou slušností, která platí či měla by platit jak
mezi jednotlivými lidmi, tak mezi státy.
Dlouhodobě sleduji, že proti „nemístnému zasahování
mezinárodních organizací“ se vlády bouří vždy tehdy, když svoje mezinárodní
závazky porušují. To je najednou na přetřesu „koncepce“ a „závaznost“ až pusa
bolí.
Mezinárodní standardy mají být dodrženy. Já mám ovšem oprávněné
pochybnosti, zda Česká republika tyto standardy dodržuje. Na příklad existuje
řada rozhodnutí Rady pro lidská práva OSN, která odsuzuje Českou republiku za
porušování Všeobecné deklarace lidských práv. Protože však Rada nemá sankční
pravomoci, o těchto záporných rozhodnutích Ministerstvo zahraničí ČR před
českou veřejností mlčí. Česká republika opakovaně – a v některých
oblastech systémově – porušuje i Úmluvu o lidských právech a svobodách, o čemž
svědčí několik set rozsudků Evropského soud pro lidská práva ve Štrasburku. Nápravě
těchto evidentních systémových vad – na příklad té, která se týká právní úpravy
postavení dětí po rozvodu rodičů – se Česká republika naprosto nevěnuje a
raději se nechá znovu odsoudit v dalším zcela shodném případu. Za takových
okolností je otázka, zda máme právo poukazovat na to, zda „zasahování“ do
našich vnitřních záležitostí jiným státem či mezinárodní organizací není
oprávněné.
Co se týká zasahování jednoho státu do vnitrostátních
záležitostí jiného státu, dovolím si vysvětlit svůj postoj takto: existuje
určitá – relativně velmi nízká – úroveň ochrany lidských práv a demokratického
řízení státu, která prostě musí být za každou cenu dodržena, a to na celém
světě bez ohledu na to, kterého státu se to týká. Úroveň takové ochrany je
totiž pojmovým znakem celého lidského společenství na této planetě, a
pokud je i tato úroveň porušena, je ohrožena úroveň organizace celé lidské společnosti
na celé zeměkouli. Úroveň vládnutí v té které zemi je z hlediska
celého lidského společenství tak zvaným veřejným statkem. Brutální
pošlapávání lidské důstojnosti ve kterémkoliv státě se v zásadě dotýká i
všech států ostatních. Toto jsou ovšem pouze teoretické úvahy, které
v jednotlivých konkrétních případech velmi konkrétních úvah o oprávněnosti
či neoprávněnosti zasáhnout do vnitrostátních poměrů té které země. Míra tohoto
zásahu je vždy diskutabilní a individuální. Pokud bych se měla pokusit o konkrétnější
vyjádření, mohu jako příklad uvést, že „humanitární bombardování Bělehradu“
skutečně není mým šálkem čaje.
Jako reprezentant České republiky, jaká je podle Vás optimální
míra politické korektnosti?
Co je to politická korektnost? Míra konformity?
V případě prezidenta republiky je nutno mít na paměti
jedno: míra jeho „volního působení“ je převelice omezená, neboť prezident má
být průsečík často i zcela protichůdných zájmů: skinheadů a Romů – případně
anarchistů, letničních církví a Římskokatolické církve, pravice a levice,
vzdělanců a hloupých, zdravých a nemocných...a také v neposlední řadě
reprezentantem lidí, kteří jsou tak zvaně „obyčejní“. Z tohoto hlediska jsou vyloučeny
jakékoliv excesy.
Pokud se pod pojmem „korektnost“ skrývá pozitivní diskriminace
kohokoliv – žen, národnostních menšin, zaměstnanců, prostě kohokoliv, tak tu v jakékoliv
formě naprosto odmítám. To je můj stálý názor již desítky let. Lidé si jsou
rovni v jediné věci – V LIDSKÉ DŮSTOJNOSTI. Jinak si jsou lidé
přirozeně nerovni, což však z nikoho nedělá nehodnotného jedince. Mentálně
retardovaný člověk má z hlediska lidské důstojnosti stejnou hodnotu jako
špičkový vědec. Protože je člověk. Na druhou stranu do reprezentačního družstva
basketbalistů těžko prosazovat poměrné zastoupení Asiatů jen proto, „aby to
bylo korektní“. Lidé jsou různí a velmi často na první pohled (ba ani na druhý)
není vidět, v čem spočívá jejich kvalita. Kdo jsme my, abychom to mohli
soudit?
Podle mého nejhlubšího přesvědčení spočívá „míra korektnosti“
v jediném: v tom, aby nikdo nebyl diskriminován pro to, že má nějakou
vlastnost, kterou nemůže ovlivnit. Příkladmo aby byl homosexuál diskriminován
kvůli něčemu, o čem bylo rozhodnuto chemickými poměry v děloze jeho matky
asi šest týdnů po početí, považuji za neakceptabilní. Proti takovému hodnocení
bych vždy vystupovala. Dožadovat se kvůli tomu výhod považuji za neakceptabilní
rovněž. Také bych proti tomu vystupovala.
Jak se postavíte k pronásledování křesťanů ve světě, zj. v
islámských zemích? Je to podle Vás dobře, nebo budete v této věci podnikat
nějaké kroky?
Jsem věřící křesťan, členka Starokatolické církve, což mne činí
pro odpověď na tuto otázku méně nezávislou. Obecně je pro mne jakékoliv
pronásledování kohokoliv kvůli jakémukoliv náboženskému vyznání nepřijatelné a
jako prezidentka bych na jakékoliv toto pronásledování upozorňovala a svůj
velmi výrazný nesouhlas bych důrazně artikulovala. Co se týká vztahu křesťanů a
islámu, jsem přesvědčena, že je zde obrovské – a zcela nevyužité – pole pro
diplomacii. V něm je potřeba neustále zdůrazňovat tři aspekty:
1)
všichni jsme děti jednoho Boha, což se týká i třetího z
„abrahamovských“ náboženství, judaismu. Boj vyznavačů islámu proti křesťanům je
bojem proti vyznavačům jejich vlastního Boha, Alláha, byť uctívaného jiným
způsobem.
2)
mezi slušnými lidmi platí zásada reciprocity. Jestliže se
v Evropě množí mešity jako houby po dešti, není možné, aby vlády
islámských zemí tolerovaly jakékoliv násilí na křesťanech. EVROPA JE
V ZÁSADĚ KŘESŤANSKÁ, vlajka Evropské Unie je tvořena dvanácti hvězdami,
které se objevily nad hlavou Panny Marie Vítězné. (viz zjevení sv. Jana, 12,1).
Není možné s Evropou obchodovat a požívat plody vědecko-technického
pokroku euro-americké křesťanské civilizace a zároveň na svém území křesťany
vraždit.
3)
V zásadě se vždy za všech okolností vyplatí chovat se
SLUŠNĚ. Což nikdy neznamená chovat se SLABOŠSKY.
Uvědomujete si, že nejste pouhými kladeči věnců, že
máte reálné pravomoci a za svá rozhodnutí a vyjádření ponesete reálnou
politickou odpovědnost?
Předně bych chtěla rehabilitovat kladení věnců. Každá společnost
žije nejen realitou všedních dnů, ale i svými symboly. Na symbolech záleží.
Symboly jsou, stejně jako třeba dopravní značky, piktogramy, kterými se řídíme,
aniž bychom museli zdlouhavě slabikovat jednotlivá slova. Kladení věnců je
důležité. Vždy a v každém případě bych velmi zvažovala, na kterém místě
bych je kladla. Pohříchu je v současné době mnoho míst, na kterých věnce
měly být položeny, a přesto jsou ta místa opuštěná. Jestliže je úlohou
prezidenta být do značné míry symbolem, pak nechť je ten symbol dobře čitelný,
dobře viditelný a artikulovaný a nechť je tato symbolická funkce naplňována
s veškerou vážností.
Reálné politické odpovědnosti si jsem velmi dobře vědoma a
k nesení jejího břemene mám jeden velmi praktický manuál. Říká se mu
Ústava.
